Mnohým lidem v životě něco chybí. U některých je to sebevědomí, u jiných láska. Některé něco bolí, jiní se zase cítí nepochopeni okolním světem. Většina takovýchto lidí se pak, v rámci společnosti, ztratí. Někteří ale mají to štěstí, že jsou nalezeni, že jim je podána pomocná ruka a nabídnuto ono důležité pochopení, pohlazení. A někteří, jako právě postavy hráčů Ztracené generace, potkají Petra Těšínského, osobnost, která je přesvědčí o jejich výjimečnosti. O tom, že nejsou lidé, že jsou něco víc, něco vznešenějšího a lepšího. A snad právě proto je svět nechápe a proto jim společnost ubližuje.

Přibližně takové postavy se objevily na víkendovém larpu Ztracená generace, pořádaném 16.-18. října, který připravila pražská organizátorská skupina Lorem Ipsum.

Úvodní část

Mezi těmito „Ztracenci„ bylo možno najít například věřícího člověka, finančního poradce, málomluvnou uklízečku nebo třeba frustrovaného doktora. Všechny je pak pojila postava Petra Těšínského, duchovního průvodce, který se uvolil, že všechny Ztracence povede dál: do nového života a do jiného vesmíru, odkud pocházejí. Bylo k tomu třeba jediné — postupně, po mnoha seminářích a společném bydlení, se oprostit od všeho všedního a zpřetrhat pouta s lidským světem.

Larp měl velice dobře řešenou úvodní část, kde měli hráči možnost účastnit se (samozřejmě již v rolích) jednoho ze seminářů Petra Těšínského a poznat se mezi sebou ještě před začátkem hlavní části larpu — víkendové seance členů Ztracené generace. Organizátoři dokonce pro ty, kteří se nemohli na úvodní přednášku dostavit, natočili medailonky jednotlivých členů, za což jim patří velký dík.

Průběh hry

Herní lokace – exteriér

V průběhu onoho herního víkendu se postavy sjely na jedné chatě u Prahy, kde je čekaly společné meditace, zpěvy a cviky ve stylu východní kultury. Organizátoři na sebe vzali role obyčejných členů Ztracené generace, takže hra nebyla zvenčí jakkoliv rušena. Postavy organizátorů byly navíc pojaty tak, že pomáhaly ostatním hráčům rozehrávat jejich role, podporovaly otevřenější rozebírání problémů a podobně.

Během larpu byl program do značné míry volný, kromě zmíněných pravidelných cviků a modliteb bylo na hráčích, jak víkend stráví. Postavy tak měly mnoho prostoru na to, aby uvažovaly o svém dosavadním životě a slíbeném ideálu života nového.

Velice dobrým nápadem bylo pouštění lampiónů přání, naplánované na první večer. Byť samotné vypuštění lampionů nedovolilo počasí, jejich společná příprava své poselství předala — poselství o soudržnosti, o sdílených citech, o nervozitě z budoucí zkoušky. Jak byla atmosféra pátku poměrně příjemná, sobota již byla díky několika trefným okamžikům, které organizátoři připravili, daleko vážnější. Hráči mohli cítit napětí, že se blíží Poslední zkouška. Probíhalo debatování, co bude její náplní. Někdo si celou věc vůbec nepřipouštěl, někdo pochyboval, někdo věřil.

Do hry byl také zapojen systém Ars Amandi, který umožňoval hráčům simulovat sex. Tato možnost ještě více zintenzivňovala onen pocit blízkosti a sdílené nervozity. Atmosféra sobotního večera, kdy v jedné místnosti, kde plápolal jen krb, takto ars-amandovali tři páry a z půdy se ozývalo výborně (nejspíš :)) hrané sténání, byla dokonalá.

Když přišel čas sobotní zkoušky, byla atmosféra chvíle opět velice napjatá. Co je člen Ztracené generace ochotný obětovat pro ideál, kterému dlouhé měsíce či roky věřil? Změnil ho snad tento víkend? Samotné rozhodování bylo velice silné; mnohým se chvěl hlas, mnohým tekly po tvářích slzy. Nakonec se však rozhodl každý — sám za sebe, svobodný ve své volbě.

Zhodnocení

Herní lokace – interiér

Co by se dalo hře vytknout? Organizátoři měli dle svých slov připraveno několik venkovních aktivit, které ovšem zmařil náhlý sníh. Přesto se jim podařilo dát narychlo dohromady několik přednášek a obstarat ty „správné„ filmy, aby byl prostor pro ono přemýšlení. Vlivem toho jsem možná zažil pár chvil, kdy jsem měl pocit, že se toho zase tolik neděje. O to víc ale vynikla jedna ostře pronesená věta: „Ani nevíte, jak je to těžký, s váma tady jen tak bejt, jenom čekat!„

Takže těžko říct, jestli to bylo úplně na škodu. Pokud by bylo různých aktivit (hry na důvěru, ice-breakery atd.) jen o něco více, myslím, že bych pocit nudy neměl vůbec. Na druhou stranu takhle ale bylo mnohem více prostoru pro hraní rolí a uvažování v rámci postavy a prožití si jejich pocitů.

Občas se stalo, že nějaký hráč vypadl z role. Hru zkrátka hrála spousta známých a kamarádů, kteří chvílemi jednoduše potřebovali vyskočit z onoho depresivního ticha a tíživé atmosféry. V situacích, kdy se cokoliv řešilo, takovýto problém nenastával a hra člověka táhla.

Velice na mě také působily chvíle, kdy byla z reprobeden puštěná hudba. Té bych použil ještě víc (možná ji dokonce nechal puštěnou po celou dobu hry), aby ještě více pomohla atmosféře. Napadají mě různé mantry, relaxační hudby.

Co závěrem? Prozradit, co skutečně byla ona Poslední zkouška, je jako vyzradit velké tajemství. Proto spíš doporučuji poznat Ztracenou generaci i její tvůrce na vlastní kůži!

Tento příspěvek byl publikován dne 15. 12. 2009 (Úterý) v 13.08 v rubrice Recenze. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.