O akcích Davida „Daysira„ Wagnera jsem slýchal hodně. Někdy jsou prý úžasné a jindy prý zase slabé a nudné. Názor by si ale člověk měl udělat hlavně sám a tak jsem 6.-9. srpna vyrazil do Oldřichova u Písku na larp Země snů, který Daysir pořádal.

Přiznám se, že ani po jeho skončení nevím, do které z těch dvou kategorií ho zařadit. V téhle reportáži ze hry zkusím vysvětlit, jak na mě celá hra působila, co mě bavilo a co naopak ne.

Před hrou

Příprava na hru probíhala vlastně už několik měsíců před samotným larpem. Za pomoci webu a Daysirovy asistence si každý hráč vytvořil postavu Snu žijícího ve světě Gaimanova Sandmana. Organizační tým poté tuto postavu vzal, zapojil ji do příběhu, přidal jí osobní linky a vypustil do hry. I když jsem zpočátku celkem tápal, Daysir mi načrtl roli, která se mi líbila a já s ní byl spokojený. Takže postavu jsem měl brzy hotovou a zbývalo mi už jenom čekat na to, jak celá hra vlastně dopadne.

Hra

David „Daysir„ Wagner

Když jsem pak ve čtvrtek dojel na hru, byl jsem celkem nepříjemně překvapen tím, že z mých slibovaných příběhových linek jsem ve skutečnosti dostal jen jednu. Moc mě to sice nepotěšilo, ale hra hned večer začínala slibnou hostinou na počest tajemných Šampionů, takže jsem se tím přestal trápit a raději šel hrát.

Úvodní večírek byl docela podařený, měli jsme o čem mluvit a co řešit, i když je pravda, že jak se večer blížil k ránu, začaly se dít věci, které by se na larpu dít nemusely — někteří lidé by si zkrátka měli dávat na alkohol pozor — ale jinak to bylo moc dobré zahájení celé akce.

Další herní dny už tak super bohužel nebyly; i když začátek páteční hry sliboval hodně. Sny se pravidelně scházely a volily svého představeného, za jehož pomoci pak mohly posílat smrtelníkům na Zem jeden z herních artiklů — příběhy. Celý systém posílání byl zajímavý a dost nápaditý — sen napřed napíše příběh, který musí projít komplikovaných schvalovacím procesem mezi různými Sny, než je příběh konečně odeslán na Zem. Teprve potom začne odeslaný příběh „působit„ a nějak se promítne do hry. Schvalovací postup sliboval možnost se pěkně vyřádit na pole diplomacie. Po nějaké době se ale posílání příběhů omrzelo a ve hře už nebylo moc do čeho jiného píchnout. Obzvláště hráči s nepříliš „řešícími„ postavami se museli docela namáhat, aby vůbec měli co dělat a čím se bavit.

Hráči Snů

Celou hrou se prolínal už zmíněný turnaj mezi Šampióny z okolních zemí. Nápad to byl dobrý a sledování zápolení Šampiónů v různých disciplínách bylo opravdu zábavné. Sny měly dokonce možnost se různých disciplín zúčastnit na straně jednotlivých Šampiónů. Hře to určitě pomohlo, ale mně osobně bohužel připadlo, že zatímco hra Šampiónů byla vlastně pořád zábavná a nabitá, hra běžného Snu ne. Mohlo za to nejspíše to, že v podstatě jediná velká dějová linie byla vystavěna právě kolem Šampiónů a Sny jenom dotvářely jakýsi kolorit světa.

V podobném duchu se pro mne nesl celý zbytek akce. Občas jsem sice zažíval zajímavé situace a bavil se, ale pravidelně se objevoval pocity nudy.

Závěr

Po konci hry jsem měl smíšené pocity ohledně toho, jaká Země snů vlastně byla. Když nad tím uvažuji s odstupem, můžu říct, že jsem se sice bavil, ale nebýt zbytečných chyb v nastavení dějových linií, mohl jsem se bavit mnohem více a mnohem lépe. Takhle vidím Zemi snů jako akci, která měla velký potenciál, ale nevyužila ho.

Na druhou stranu jsem poznal spoustu nových lidí, které jsem neznal a těch pár silných momentů, které ve hře byly, jsem si užil naplno. Pokud Daysir nedodrží svoje slovo a přece jen udělá další ročník, možná pojedu znovu.

Odkazy

• Stránky Země snů.
• Fotogalerie Kryšpínových fotek ze hry (ukázky použity kolem článku)

Tento příspěvek byl publikován dne 6. 10. 2009 (Úterý) v 10.50 v rubrice Reportáže. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.