Zamčeni v temnotách byl hororový larp, který proběhl jako součást Bolconu (setkání hráčů počítačových a stolních her, RPG a larpů). Ten se již potřetí konal ve sto let staré základní škole Dalovice, která nás také přivedla na nápad pokusit se připravit hororový komorní larp, pro malý počet lidí.

Rozhodli jsme se spojit zkušenosti z klasických družinovek, kdy malá skupina dobrodruhů postupuje vpřed po lineárním příběhu, s filmově-hororovým – v naší skupině zatím neozkoušeným – formátem. Sedm hráčů se zde v rolích badatelů a zvědavců vydávalo na průzkum starého sanatoria, kam se dříve umisťovaly podprůměrně inteligentní a tělesně postižené děti.

Příběh

Psal se rok 1926, když z odlehlého sanatoria přestaly chodit zprávy. V novinách problesklo cosi o pomatených učitelích a zřízencích, kteří po zmasakrování svých chovanců naskákali v transu do blízkého jezera, ale protože policie oblast uzavřela a dokonale a zarytě mlčela, žádné noviny nepřinesly bližší informace. Děj hry začínal o dva roky později, kdy policejní dozor polevil a šéf místních novin oslovil jistého soukromého detektiva s žádostí o sestavení průzkumné skupiny, za odměnu deseti tisíc dolarů. Nemusím ani podotýkat, že průzkumná skupina byla složena z našich hráčů.

Průběh

V této třídě proběhla honička
nestvůry s hráči. Strach o život
pracoval naplno.

Sedm hráčů si mezi sebou rozebralo předem dané role průzkumníků a badatelů (různí studenti, fotografové atp.). Samotná hra začínala po jejich příchodu do sanatoria, kdy se zamřížované dveře za posledním z nich nemilosrdně zabouchly bez možnosti je normální cestou otevřít.

Protože jsme věděli, že máme co do činění s hráči, kteří staví chování své postavy nad ostatní věci, museli jsme se s nimi předem dohodnout, že všechny „klasické„ únikové cesty (jako třeba okna), jsou chráněny tlustou ocelovou mříží. Bylo to nutné, neboť některé charaktery by při prvním náznaku ohrožení prorazily sklo a utekly, čímž by hra samozřejmě mohla skončit dřív, než by se pořádně rozjela.

Hra začínala o půlnoci, světla po celé škole byla zhasnuta a hráči měli všehovšudy jednu starobylou svítilnu a balíček sirek. Hlavní náplní hry byla výstavba hororu, kdy na hráče napřed čekaly první neobvyklosti (na zemi ležící čerstvá mrtvola), které je však zatím vůbec neohrožovaly na životě. Teprve poté přišla nepřímá interakce s nadpřirozenem (probíhající a zpívající si duchové děti – zde se musím pozastavit, neboť scéna, kdy dvě děvčata (11 a 13 let) sbíhaly ze schodů, patřila k nejvydařenějším), náhle zvonící starý telefon bez šňůry či tajemný hlas sdělující, že se hráči bez „kříže„ ven nedostanou. Navíc se z dalších místností začínaly ozývat steny a jiné hrůzné zvuky.

Zhruba v polovině hry se motiv skupiny zcela mění a jediným cílem se stává úprk z tohoto místa. To když je při průzkumu kuchyně zabit jejich kamarád monstrem číhajícím pod pultem. Začíná teror. Pro nás, organizátory, je zajímavé, jak hráči pod tlakem začínají jednat mírně iracionálně. Kolikrát jste si při sledování hororu řekli: „To jsou ale hlupáci, rozdělit se na skupiny je přeci nesmysl!„ A během hry k tomu došlo, aniž by to hráči nějak postřehli. To, že další z nich zemřel, zjistili, až když jim to jeho duch přišel říct přes dveře.

Koncepce

Část druhé výpravy.

Jak se měli tedy hráči dostat ze sanatoria ven? To byla druhá linka larpu, tentokrát zaměřená na logické uvažovaní hráčů a na jejich schopnosti řešit problémy pod tlakem okolností. Cesta sanatoriem (reálně tedy školou) byla poměrně lineární, postupovat se mělo od úkolu k úkolu až k nalezení klíče a následnému útěku ven.

Hra byla postavena pro sedm hráčů. V potemnělé škole na ně čekala zhruba desítka cizích postav hraných předem domluvenými lidmi, přičemž jen s jednou z nich přišli do fyzického kontaktu (monstrum v jídelně). Hra trvala asi tři hodiny a byla hrána dvakrát. První pokus vyšel výborně, výstavba hororu se povedla i proto, že členem družiny byla dívka, která svým jekem a úleky nakazila celou družinu. Navíc se hráči přišli bát a nerušili atmosféru nejapnými vtipy.

Při druhém pokusu se mezi CP přidali i další lidé toužící vyzkoušet si to. Vinou tomu, že jsme je před hrou špatně instruovali, spustili teror záhy po začátku a hráči (či spíše jejich postavy) byli již po první hodině hry tak na dně, že se krčili další hodinu zabarikádováni v jedné ze tříd a děj musel být uměle postrčen.

Přestože bitev a světů jsme navštívili a sami připravili několik desítek, měli jsme mírné obavy, jak se nám podaří zvládnou tuto malou, ale zcela na atmosféře závislou hru. Z přímého pozorování i reakcí zúčastněných byla vidět velká spokojenost, a tak se těšíme na další Bolcon a nový příběh.

Odkazy

Více fotek z celého Bolconu naleznete v této web galerii.

Tento příspěvek byl publikován dne 8. 7. 2009 (Středa) v 9.58 v rubrice Reportáž. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.