„Zatanči mi,“ rozkázala nacisticky elegantní žena v kostýmku a přehodila své dlouhé nohy přes sebe.
Zmateně jsem se rozhlédl kolem.
„Ale já… Já neumím.“
Když mě dozorce udeřil tonfou do kolene, zařval jsem bolestí a skácel se na betonovou podlahu.
„Naučíš se.“

Larp s neobvyklým názvem „Taneční škola Isis“ proběhnul na konci srpna 2007. Bezprostředně po jeho odehrání bohužel žádný report nevzniknul a já se tak k jeho psaní vracím s téměř půlročním odstupem. Okřídlené „lepší pozdě než nikdy“ zde platí dvojnásob, protože larp pravděpodobně nebude již nikdy reprízován a bez vzniku nějaké reportáže by o něm neexistovala prakticky žádná zmínka.

Do Přerova, kde se měl larp odehrávat, nás tehdy jelo pět. Beannshie, Gekon, Lorgan, Jezevec a já. Flexka s Lirijem, organizátorská dvojice, která Taneční školu připravila, byla na informace před hrou šetrná, takže kromě varování, že v herních prostorách bude chladno, prach a možná se namočíme, jsme nevěděli zhola nic. Zpětně si uvědomuji, že to bylo z jejich strany naprosto záměrné, nicméně v autě do Přerova jsem to pokládal spíše za známku laxního přístupu.
Do Přerova jsme dorazili večer před hrou. Flexka do tajností kolem herních prostor příliš světla nevrhnul, takže skutečnost, že budeme hrát v krytu civilní obrany, jsme se měli dozvědět až mnohem později. Ještě ten večer jsme každý dostali zalaminovanou A4 s naší postavou. Každá ctila křestní jméno svého hráče, a v Jezevcově případě i profesi, což mně osobně dalo příjemný pocit jakéhosi „ušití na míru“.
Flexka nás ještě informoval, že kvůli nám byly ze hry odstraněny mechanismy, které vyhodnocovaly průběh souboje podle hodů kostkou; a máme prý všechny situace dle vlastního uvážení zahrát. Tohle rozhodnutí nakonec larp v mnohém přiblížilo zážitkové hře a citelně umocnilo výsledný dojem ze hry.

Hra začala v pět hodin ráno, v přízemí jakéhosi přerovského kulturáku. Tam nám dva ramenatí chlapi – v průběhu hry CP dozorců – přehodili přes tváře černý pytle, ruce svázali plastovým drátem a jednoho po druhém s námi – teď už v rolích – smýkali kamsi do hloubi suterénu.
Byť se hra později dostala i do ostatních částí krytu, prvních osm hodin pro nás „herní prostory“ znamenaly jednu maličkou místnost za těžkými protiplynovými dveřmi. Ta dříve sloužila jako dekontaminační komora, pro naše postavy se však stala celou.
V těsné místnosti bylo tak akorát místo pro pět lidí, lepkavý podzemní chlad a naprostá tma. První půl hodina hry tedy byla ve znamení zoufalého vyptávání, úporné snahy o sundání plastových pout a vzájemné nedůvěry. Velmi sugestivní začátek hry jasně ukázal směr, kterým se bude celý larp ubírat.

Po chvíli jsme se rozhodli po tmě naši celu prohledat. Okamžik, kdy jsem strčil ruku do vzduchotechnické trubky a nahmatal něco slizkého a lepkavého opravdu nepatřil mezi ty nejpříjemnější. Zážitková hra v pozadí larpu začala vystrkovat svoje růžky.
Nakonec se za ohybem jakési roury našla zastrčená čajová svíčka a nedůvěřivý Pavel Kořínek vytáhnul z kapsy krabičku s několika sirkami. Psychologický rozdíl mezi absolutní tmou a zapálenou svíčkou je nepopsatelný. Práce se světlem se pak i po zbytek hry stala jedním ze zásadních herních prvků. Sirky a svíčka byly náš malý poklad. Věc, kterou bylo nutné schovávat před dozorci; věc se kterou se nesmělo plýtvat. Povaha prostředí tedy z přihlouplé krabičky sirek udělala velmi zásadní herní rekvizitu. Negativním důsledkem našeho náhlého štěstí byla skutečnost, že světlo odhalilo spousty nápisů na stěnách naší cely. Většinu z nich bylo lépe nečíst.

Lirij v roli Antonia

Dalším zajímavým herním prvkem byla postava Antonia (představovaný Lirijem). Ten se ke slovu přihlásil brzy po našem rozkoukání v cele. Byl to muž připoutaný ke zdi ve vedlejší místnosti, s tváří tak akorát v úrovni vzduchotechnické trubky. Tou jsme na sebe mohli – pokud se Antonio snažil a někdo z nás se přitáhnul k výdechu ventilace – mluvit.
Kromě toho, že Antonio byl organizátorská pojistka pro případ nějakého závažného problému (zdravotní potíž někoho z nás), mohl také kontrolovat děj a lehce nás navádět správným směrem. Později se Antonio stal cílem šikany dozorců, která přerostla v brutální mučení. Antoniův křik byl přes těžké dveře bezpečně slyšet a jeho vliv na podtržení atmosféry byl prostě neoddiskutovatelný.

Násilnosti se ovšem nevyhnuly ani nám; velmi záhy totiž začaly výslechy, které byly důsledně pojaty ve vězeňském stylu. Série výslechů a bití se střídaly s dlouhými pauzami, kdy nás dozorci nechávali v cele vydusit. A to byl velmi odvážný prvek; období klidu sice vytvářela jakousi vězeňskou frustraci, nicméně také lákala k opuštění role. S odstupem si myslím, že to byla rozumná cena za vytvoření atmosféry, nicméně musím přiznat, že po vyčerpání všech témat k hovoru v rámci role, jsem se ve hře držel jen s obtížemi.
Všichni dozorci, podivní muži v oblecích a sadističtí doktoři byli samozřejmě ztvárněni CPčky a my vždy čelili pouze náznakům úderů a odizolovaným drátům bez proudu. Pokud jste to ovšem vy, kdo sedí v temné cele a přes několik zdí poslouchá tlumený řev a prosby o pomoc, je snadné fiktivní realitu přijmout.

Marná snaha o sundání ocelové koule ze zápěstí
Petra Lopatky

Několikrát během hry došlo také na osnování útěku. Plánovali jsme, jak a kdy dozorcům zablokujeme dveře a herně vrazíme bachaři do obličeje drát, který jsme hrdě – a zcela neherně – našli v koutě naší cely. Nikdy jsme ovšem žádný takový plán neprovedli. Chybějící herní mechanismus pro souboj nás totiž nutil většinu akcí provést reálně, čehož jsme pochopitelně nebyli ve stresové situaci schopni. Situace při příchodu dozorců do cely jasně ukázaly, jak velká hranice je mezi systémem, kde stačí křiknout: „Stop!“ a popsat herní akci; a systémem, kde je třeba se antagonisty dotknout – a být skutečně rychlejší než on. Jak jsem zmínil v úvodu, tato vlastnost Isis velmi přiblížila zážitkovce, ale v důsledku jsem za ni rád.
Zhruba v polovině herní doby se objevila šance na záchranu v podobě ocelové trubky, které ležela ve vedlejší místnosti a šla by použít jako páka k otevření dveří. Jednoduše vyslovitelná plán: „Až půjdete z výslechu, seberte trubku,“ se opět v praxi ukázal jen s obtížemi realizovatelný. Trubky se nakonec zmocnil Petr, Jezevcova postava, který nám tím pravděpodobně zachránil životy. Domnívám se, že nejen pro něj to znamenalo jeden z nejadrenalinovějších zážitků z celé hry.

Lucie kontroluje zranění Jiřího Mušky

Všechny deprimující prostoje nám bohatě vynahradil závěr hry, který se na nás skutečně sesypal. Na povrch prosákla příběhová linka, ze které jsme konečně pochopili, že naši věznitelé nejsou lidé a zůstat znamená jistou smrt. Po jednom z výslechů Jiřího vrátili s jizvou přes záda. Pavel takové štěstí neměl; scéna, kdy se Lucie marně snažila křísit jeho mrtvé tělo opět patřila k těm emočně velmi silným.
Konečně jsme se odhodlali pomocí trubky vypáčit dveře a z cely prchnout. Kvůli určitým příběhovým zákonitostem došlo i na volbu „kdo v cele počká, aby zdržel dozorce“? Tuto roli na sebe vzal Petr. V tu chvíli už jsem byl já sám zcela mimo svou roli. I když by se pravděpodobně moje postava obětovala, já se nedokázal přinutit k tomu, abych v cele zůstal. Doteď nemám zcela ujasněno, zda to bylo z lítosti že přijdu o silné scény v závěru larpu, či z prostého pohlcení atmosférou; každopádně jsem mlčel a díval se jinam. Plán se radikálně změnil ve chvíli, kdy se klinicky mrtvý Pavel v rohu cely pohnul a zašmátral rukou. A zvednul se. Nepřeháním, když řeknu, že nevím, jak jsme otevřeli dveře cely. Vzpomínám si pouze, že jsem pak držel zvenku páku dveří a křičel. Pavel zatím nelidsky skučel a tloukl do dveří.
Poslední hodina hry pak byla ve znamení zběsilého útěku z krytu na povrch.

Dostat se z jímky ven znamenalo překonat
zhruba dva metry vysokou stěnu

Podle Antoniových pokynů se bylo nutné schovat v jakési jímce, kterou dozorci nekontrolují. Hladina mého adrenalin v tuto chvíli dosahoval naprosto neuvěřitelných rovin. Vlekli jsme sebou téměř bezvládného Jirku, v rukou třímali ocelovou trubku a pásek, jako provizorní zbraně a snažili se vyhnout hlídkujícím bachařům.
Ve většině krytu nesvítilo světlo a jediné sirky měl u sebe Pavel. Protože jsme nenašli nikoho, kdo by se odvážil vrátit do cely, postupovali jsme po tmě. Tehdy se k nám připojil i Lirij jako jakýsi meta-game doprovod. To jsme v první chvíli vnímali poněkud rozčarovaně, ale nakonec se to ukázalo být jako nejvhodnější cesta.
Čekala nás totiž jímka. Jak jsme se později shodli, chvíle, kdy se po nás chtělo, abychom po tmě skočili do jakési betonové nádrže, ze které táhnul vodní chlad, byla na hranici únosnosti larpu; byť její adrenalinový náboj byl nepopsatelná. Když jsem ucítili po kotníky vodu a Beannshie vedle mě začala naturalisticky hrát zvracení, iluze okamžiku byla dokonalá. Ve skutečnosti se jednalo o sběrač dešťové vody, ale to v tu chvíli nemělo význam. Po chodbách běhali strážní, křičeli a mně tlouklo srdce.

Závěrečné otvírání zámků

Když jsme mokří, špinaví a vyděšení doběhli k východu z komplexu, narazili jsme na poslední překvapení v podobě bomby na těžkých protichemických dveřích. Pod rozechvěnou baterkou Petr nakonec vyrobil z drátu a svorek reálný elektrický bypass a my otevřeli těžké dveře. Za nimi byla dlouhá betonová chodba plná pavučin, kterou jsme běželi jako šílení. Pak schody. A pak zlaté letní sluníčko.
Bylo pět hodin odpoledne.

Později v hospodě nám Flexka vyprávěl celé pozadí příběhu, které mělo co do činění se upíry obývající spodní patra krytu a jejich náborem noviců, ale v porovnání se zážitky ze hry nezněl příběh příliš zajímavě.
Taneční škola Isis je hra, který stála na rozhraní larpu a zážitkovky. V první půlce hry Isis výrazně inklinovala k larpu. Strach z neznámého, obavy a nejistota byly hrané a všichni se bez problému drželi ve svých rolích. Atmosféra pak byla podporována scénami mučení, které si paradoxně velmi užívali i sami mučení.
Ve druhé půlce hry, kdy se atmosféra napětí a strachu přehoupla do adrenalinových sfér, už přestalo jít o larp v pravém slova smyslu. Bylo nad moji osobní disciplínu v této situaci myslet na to, jak by se zachovala moje postava, protože sám jsem byl vystresovaný, vyděšený obživlým Lorganem a měl do půli lýtek mokré džíny.
Isis velmi dobře vytěžila všechny možnosti, které jí nabízel herní prostor. Reálné rekvizity a obrovští dozorci (profesí jeden z nich skutečný bachař) také pomohly vytvořit velmi sugestivní prostředí krutého vězení.
S odstupem cítím, že v příběhové části byla Isis spíše plochá. Snesla by více propracování, které by nějak pomohlo překlenout hluché chvilky ve vězení a celkově příběh lépe zaštítilo. Ve skutečnosti je však s podivem, že na tak velkém formátu, jako je 12 hodin, hra běžela jak běžela.
I s vědomím toho, že Taneční škola Isis skutečně měla nějaké nedostatky, je to stále nejlepší larp, jakého jsem se kdy jako hráč účastnil.

Hodnocení hry: 7/10

Osobní hodnocení hry: 9/10
(bylo to adrenalinové a reálné; larp by ovšem obecně měl stavět na jiných atributech)

Tento příspěvek byl publikován dne 26. 12. 2007 (Středa) v 12.41 v rubrice Reportáž. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.