Zahraničních larpů, které je možné získat a posléze i zahrát v českém prostředí, existuje celá řada. Zdroje jako LARPA nebo Interactive Drama Scenario Archive jsou bohatým pramenem inspirace a také zajímavým pohledem na to, jak se larpy tvoří a hrají jinak než v Česku.

Nápad zkusit si zahrát nějaký cizí kousek byl v našem případě zrealizován v podobě hry The Curse of Whately Manor (Prokletí panství Whately) v březnu tohoto roku.

Fakta o hře

• Larp se uskutečnil 21. 3. 2009 v Moravanech u Přelouče.
• Původní scénář larpu stvořil Frank Branham a jedná se o jednovečerní komorní dobrodružství pro dvanáct hráčů.
• Hra je koncipována v duchu hororů 60. let a mísí v sobě prvky šílenství z děl kultovního H. P. Lovecrafta. Děj se odehrává v 60. letech 20. století na starobylém anglickém panství během aukce okultní pozůstalosti.
• Jde především o konverzační larp, který se opírá o schopnosti hráčů hrát. Jedinou mechanikou je střílení z pistole, do značné míry spoléhající na zdravý hráčský úsudek.
• Během larpu samotného jsou ze strany organizátorů vneseny do hry dva dějové impulzy hned ze začátku, dále je děj postaven na aktivitě a činnosti účastníků.
• Organizátoři nakonec od každého hráče vybírali příspěvek 70 Kč na jídlo, rekvizity a dopravu, místo konání bylo zdarma.

Zápletka

Alex Whately, majitel panství, je brzy ráno nalezen služkou takřka zbaven veškeré krve. Očividně se stal obětí upířího vraha. Jeho rodina sídlící v Nové Anglii se rozhodne jeho pozůstalosti prodat. Nejneobvyklejší částí Whatelyho majetku je malá sbírka okultních materiálů, obsahující dokonce i překlad Necronomiconu, po němž pase několik různých zájmových skupin.

Dva týdny po smrti Alexe Whatelyho se koná aukce, kde předem připravené postavy sledují své cíle. Na aukční večer se sjíždějí lidé zapojení do případu upířího vraha, aby ho vypátrali nebo naopak zametli stopy, i lidé, kteří jen chtějí z aukce co nejvíce vytěžit či využít předměty k vlastním více či méně utajeným záměrům.

Zázemí

Pro uspořádání hry se nám podařilo získat celkem prostornou chatu, v jejíchž útrobách se dvanáct postav mohlo pohodlně míjet. Nakonec jsme se ale rozhodli pro omezení herního prostoru pouze na jednu místnost a to za účelem větší koncentrace na hráče a děj (více místností by sice umožnilo kout pikle z dohledu ostatních, na druhou stranu by se spád hry ještě více rozvolnil). Na pozadí hrál jazz a podávaly se jednohubky, anglický čaj a sušenky. Na samotnou aukci byly pořízeny co možná nejvěrnější rekvizity včetně opravdové lidské lebky.

Za běhu

Hra trpěla několika neduhy, které se povětšinou dají přičíst jejímu stáří – vždyť byla sepsána před sedmnácti lety. Hráči volili spíše cestu pasivního odporu než aktivitu, která by pro jejich postavy mohla být příliš riskantní – v ději se proto projevila jen asi polovina všech rozpracovaných zápletek. Hra, která takřka celá spočívala na samotných hráčích, se tak držela mnohem více při zemi, než její původní tvůrci předpokládali. Příliš jednoduché až naivní hádanky sice někteří účastníci odsoudili, nicméně se jimi dokázali zabývat neuvěřitelně dlouho.

Přestože se nepodařilo dosáhnout atmosféry hororu, detektivní zápletka byla tím svěžím větrem, který nechával jen málo postav v klidu. Navíc se do místnosti v nestřežené chvíli vkradl i humor (ať už britský, český nebo ruský).

Lidé

Hráči si na základě stručných charakteristik postav zvolili svoje role a následně měli možnost si je do určité míry přizpůsobit. Také jim bylo doporučeno, aby z nabídnutých zdrojů načetli alespoň nějaké základy lovecraftovských mýtů a „nasáli„ jejich atmosféru. K užitku jim pak mohla být i řada tamtéž načtených informací.

Organizace se svého úkolu zhostila úspěšně a zajistila vše včetně občerstvení tak, aby účastníkům pobyt co nejvíce zpříjemnila. Situaci zkomplikovala nepřítomnost jednoho (dosti důležitého) hráče, jehož roli musel narychlo obsadit (v tu dobu až příliš informovaný) spoluorganizátor a hra tím byla nenávratně narušena. Ostatní přítomní se hry chopili svižně a bylo příjemné sledovat lehkou konverzaci jednotlivých postav nad tajemnými a okultními, ale i běžnými společenskými tématy.

Hry se zúčastnili jak velmi zkušení, tak i začínající hráči, kteří se s nevšedními situacemi vypořádávali buď s naprostým nadhledem, nebo čistě zkratkovitě, a dávali tak ostatním další herní příležitosti.

Ještě někdy?

Hra je bez problémů životaschopná po několika úpravách herních mechanik, které organizátorům přidělí více odpovědnosti a pomohou ději gradovat. V případě, že by byla ponechána v původním znění, vyžaduje intenzivnější dialog nad postavou a jejími motivacemi a možnostmi. Ačkoli larp trpěl některými designovými nedostatky, účastníci jej hodnotili kladně a námět ještě rozhodně není vyčerpán.

Larp také inspiroval další tvůrce k vlastní produkci, což byl jeden ze skrytých motivů k jeho uspořádání. A protože je velmi pravděpodobné, že Whately bude mít svoje pokračování, nebudeme příliš prozrazovat z průběhu hry. Snad jen: „Nechte ten vypínač na pokoji, u nás v Rusku se střílíme za světla!“

Odkazy:

• Původní larp The Curse of Whately Manor
• Další komentáře k odehrané hře Prokletí panství Whately

Tento příspěvek byl publikován dne 9. 6. 2009 (Úterý) v 9.47 v rubrice Doslov. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.