Počas toho mesiaca, čo si sa dával dokopy, si absolvoval mnoho terapií, ktoré ti mali vrátiť spomienky. Podarilo sa to len čiastočne. Veci z minulosti, ktoré sa ti podarilo dostať na povrch, sú len také útržky, ale aj tak si rád, že si na dobrej ceste spoznať, kto vlastne si. Pamätáš si na nejakú autonehodu, keď si bol malý chlapec… vieš, že si nebol sám… pamätáš si prechádzky nočnými ulicami spolu s nejakou ženou, ale žiaľ, nevieš si vybaviť jej tvár… pamätáš si, ako ste spolu zvykli ležať na strechách, keď výnimočne nebolo zatiahnuté… pamätáš si, že si strašne moc chcel letieť ku hviezdam… Na svojej poslednej terapii si dosiahol asi najlepší výsledok… spomenul si si na svoje krstné meno… zistil si, ako sa voláš… tvoje meno je Patrik.

S těmito letmými vzpomínkami jsem se v roli Patrika zůčastnil larpu Otázka cti z dílny slovenského tvůrce Mošeho. Komorního larpu na jednoho sobotní odpoledne dne 16/02/2064, v prokleté době, kdy světu vládnou Megakorporace a vše je trochu jinak. Kde ti bohatí žijí na orbitu Země a ti chudí ve slumech kdysi velkých honosných měst. A v jednom z těchto měst, ve špíně ulic znovu otevírá undergroundový klub Peklo. Místo, kam běžný člověk ani nechce chodit. Místo, kam Patrik musí, protože dva lístky do tohoto klubu jsou jedinou konkrétní stopou jeho minulosti.

Příprava na hru

Slovenské komorní larpy mám opravdu rád. Z předchozího larpu tohoto organizátora jsem sice neodcházel zrovna nadšený, ale rozhodně spokojený a byl jsem zvědav, jak bude zpracováno toto téma. Trochu jsem se obával sklouznutí k akčnímu pojetí celé akce, což bývá častým rysem kyberpunkových larpů. Před hrou každý účastník dostal dotazník postavy složený s pojmů jako pochopení, obětavost, láska, bezmoc, arogance, kde mohl přidělit dle vlastního uvážení body ze stupnice 1 až 10. Na základě těchto priorit pak organizátor přidělil či vytvořil konkrétní role doslova na míru. Osobně mi nedošlo příliš informací, protože jsem měl značně specifickou roli, ale dle reakcí ostatních hráčů byly informace pro postavy složené spíše ze vzpomínek na vlastní minulost, bez provázání na jiné postavy či definici konkrétních herních mantinelů. Ostatně larp byl prezentován dosti jako freeform, co se hry i pravidel týká.

Lokalita malé zahradní chaty v zahrádkářské oblasti na kraji Bratislavy mi sice původně nepřipadla jako archetyp undergroundového doupěte s názvem Peklo, ale vevnitř byly pohodlná křesla a více prostoru, než se zdálo. Ačkoliv na předchozí akci nebyly téměř žádné kostýmy, tak úroveň kostýmů byla tentokrát mnohem vyšší. Na většině hráčů bylo opravdu poznat, jestli ztvárňují roli lovce, korporátního agenta či prostitutky.

Hře samotné předcházelo nějaké zahřátí v roli nebo strhující úvod, který by více vtáhnul hned zpočátku do děje. Opustili jsme Peklo a dle vlastního uvážení jsme se měli trousit zpět. Naladil jsem se na Patrika a zkusil si chůzi v jeho kůži s nohou s rozbitým kolenem a plícemi, které pohání cyberware k alespoň základním funkčnostem. Zavrhnul jsem funění, protože by vyznělo spíše směšně. Původně jsem chtěl na tomto larpu zkusit hru „ve třetí osobě„ bez jakékoliv snahy o imerzi, ale vzhledem k nastavení postavy jsem se rozhodl nakonec o pravý opak a zkusil hrát pouze imerzivně, se snahou o hru ven. S hlavou prázdnou všech ostatních vjemů vešel do jámy lvové.

Osazenstvo baru

Lokál Pekla, situovaný v přízemí, oplýval jedním velkým kruhovým stolem, miniaturním prostorem pro hudebníky s aparaturou a barem, který považoval barman za své hájenství. Už tu byla nějaká kapela, která mi sice nic neříkala, ale štamgasti ji považovali za špičku. Jestli Patrik považoval tohle taky za špičku, tak si možná nechce vzpomenout. Krom barmana a jeho těhotné ženy patřily k lokálu neodmyslitelně dvě místní prostitutky. Nutno podotknout, že se do toho holky obuly pořádně a i přesto, že jejich role nebyly nijak plastické prvotním nastavením, tak byly celkem uvěřitelné a skutečně sexy. Jedna z nich Patrikovi prozradila spoustu úvodních informací o ostatních. Vůdkyně gangu amazonek i její děvče výrazně podrthovaly celkovou atmosféru. Po úvodním oťukání s místními Patrik získal podezření, že něco o něm samotném bude vědět právě jedna z členek gangu.

Pak přišli chlapíci z korporátního sektoru. Oba agenti byli opravdu jako vystřižení vzhledem i chováním a je velká škoda, že jejich role nebyly více dominantní v obecném nastavení. Prvek jejich příchodu do začínajícího koncertu by tím byl opravdu silným spouštěčem. Usídlili se v horním pokoji a postupně si zvaly všechny „na kobereček„. Hlavou mi letěly myšlenky, že vymazání paměti Patrika možná bude s těmi chlapíky souviset, ale zakázal jsem si je. Patrikovi byli jedno a z jeho omezeného pohledu by to tak nebral. U výslechu jsem se přiznal, že skutečně nic nevím a ani oni se nezdáli, že by jim jméno Patrik něco říkalo.

Patrik začal hrát, ve zhoršujícím se zdravotním stavu, hru s onou dívkou. Nakonec z ní vytáhnul, že je to skutečně ona, na koho si vzpomíná a vzpomínka na ležení na střechách otevřela oči i jí. Lepší herní partnerku jsem si přát nemohl, protože hrála přesně v té hladině prožitku, který vyhovoval i mě. Postupně jsme se dostali ke společným cílům a tehdy jsem zjistil, že jí ublížil jeden z hostů a v minulosti ji znásilnil. Chtěla se mu za každou cenu pomstít. Patrik ukradl zbraň toho muže a propašoval ji dovnitř. Později se s tím i barmanovi přiznal, ale ten to naštěstí nechal být.

Události noci se pak táhnuly. Projevil se hodně fakt pouze kusých informací o okolním světě, který poněkud znemožnoval běžný hovor u panáka a piva. Absenci propracovanosti obecných herních informací o prostředí považuji snad za největší nedostatek. Patrik se pokusil přesvědčit svou přítelkyni o tom, že odejdou někam pryč z města, kde to bude lepší. Oba byli vždy děti ulice, ale šance znovu žít dodala Patrikovi nové obzory. Paradoxně se na jeho vizi o ráji chytli jiní, zatímco vlastní přítelkyně si pořídila také zbraň. Na střelbu však nedošlo. Pasák byl příliš obezřetný a kolem něj se neustále motali dva osobní strážci. Takže všichni jen vyčkávali, kuli pikle a korporátní agenti nahoře konali svou práci. Pak vypadli a i my se vytrousili pryč. Plní nadějí, ideálů a nedokončených cílů.

Ač to trochu vyzní, že hra skočila do ztracena, tak to tak zdaleka nebylo. Atmosféra poslední hodiny byla skutečně vyhrocená a v rámci komorního formátu šlo těžko udělat konec pro všechny. Silnější závěrečné vypointování by bylo příjemným zpestřením, ale vzhledem k poněkud nedotaženým konceptům postav se nedivím, že nešlo udělat. I tak jsem osobně prožil silný herní zážitek, nejednu silnou situaci a opravdové city. V kůži Patrika pochopitelně.

Barman

Reflexe po hře probíhala spíše živelně a bohužel z fáze sdělování zážitků už nebyla dotažená do konkrétních posunů či splněným cílu nebo očekávání hráčů. Nicméně takovou reflexi stejně hráči spíše nechtěli, takže se jedná jen o můj subjektivní dojem. Rozhodně jsem se teprve nyní dozvěděl mnohovrstevnatost celého příběhu, zapojení jednotlivých postav a jejich motivací. Patrik byl opravdu nevinný a naivní. Všichni ostatní byli féroví muži (tento termín se velmi ujal :o), ženy nevyjímaje. V závěrečné reflexi vyplnul na povrch zásadní fakt, že postavy byly tvořeny buď úplně do detailu s jasným zapojením do děje a nebo jako postavy dokreslující prostředí s minoritními cíly, které nebyly pro hlavní zápletku podstatné, ale mohly snadno zmást. Tento samotný aspekt, ač jsem byl vedlejší role, se mi líbil, ale za nešťastné považuji především to, že si hráči nemohli zvolit, do které skupiny chtějí patřit, takže se mohlo stát, že některé vedlejší role očekávali spíše roli hlavní a možná i obráceně.

Kdybych měl v několika větách shrnout celou hru, tak se domnívám, že je výrazným posunem od Post Mortem ve všech směrech. Hráči měli lépe zpracované kostýmy, dějové linie byly ve hře výrazně zřetelnější a více propracované a ve hře ubylo hluchých míst. Pro mě osobně pak největším potěšením byl fakt, že ve hře nebyl podáván opravdový alkohol, ale různé druhy limonád, a pivo bylo nealkoholické. I přes nedostatky zmíněné v textu šlo o připravený larp, který většinu účastníků opravdu bavil nebo alespoň úplně nezklamal. Především bych docenil posun v přemýšlení o celé hře ze strany organizátorů a snahu o sledování organizátorských cílů, co se herního designu týká. Osobně doufám, že mi další larp z díly Mošeho neunikne.

Hodnocení hry: 6/10
Osobní hodnocení hry: 7/10
(dostal jsem výjimečnou postavu, byť dějově úplně nedůležitou a celou dobu to byla čistá rolová hra s drobnými akčními prvky, což mi výrazně vyhovuje)

Stránky o larpu: www.ettian.sk/otazkacti

Tento příspěvek byl publikován dne 21. 2. 2008 (Čtvrtek) v 16.33 v rubrice Reportáž. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.