Pro řešení sexuálního obtěžování na akcích je důležitá nejen prevence problému, ale také dobrá reakce ve chvíli, kdy k něčemu dojde. Pomoci řešit problematickou situaci může jakýkoliv účastník akce, nicméně organizátoři se často dostávají do pozice, kdy se jim přijde někdo svěřit a na nich pak leží odpovědnost nalézt řešení. Článek navazuje na náš talk z Larpové konference 2020 a zaměřuje se proto na sexuální obtěžování právě z pohledu larpových organizátorů. Snaží se pojmout jeho právní rámec, přinést konkrétní tipy pro řešení incidentů na akcích a poskytnout obecné zásady a vodítka k tomu, jak situace posuzovat. Oblasti prevence se budeme věnovat samostatně v dalším díle.

Co je to sexuální obtěžování

Sexuální obtěžování není jen znásilnění, ale celá škála nežádoucího chování, které není trestné. Obecně se jedná o nevyžádané projevy pozornosti se sexuálním podtextem, které mohou být slovní i fyzické. Pro podrobnější definici toho, co sexuální obtěžování je a jak vypadá v kontextu komunity, můžeme doporučit například tento materiál.

Ne všechny typy obtěžování jsou stejně nebezpečné, traumatizující či společensky závažné. K ojedinělým případům sexuálního obtěžování může dojít i neúmyslně a rozhodně to automaticky neznamená, že je proto člověk nebezpečný predátor hodný okamžitého vyloučení z komunity. Zároveň ale i neúmyslný přešlap může někoho traumatizovat a může být potřeba ho řešit.

Nakreslit jasnou hranici, kde obtěžování končí a začíná, nejde. Základem obtěžování je, že jde o překročení hranic druhého člověka. Jednoduchým způsobem, jak se obtěžování nedopustit, je zeptat se, než někomu začnete takovou pozornost projevovat. Riziko nedorozumění existuje vždy, ale pokud aktivně projevujete zájem o hranice druhých, většinou problémy vyřeší omluva.

Proč to řešit?

Larpového organizátora z hlediska zákona nic nenutí řešit sexuální obtěžování. Přesto je v pozici autority, která má vliv na to, jak vypadá zážitek hráčů a to mu mimo jiné dává i odpovědnost za bezpečí účastníků.

I pokud pro někoho tento morální důvod není úplně dostatečný, další důvody, proč to řešit, jsou čistě praktické. K incidentům na hrách dochází. Neexistuje žádná statistika, která by dokazovala četnost problému, ale jednotlivých výpovědí jsou v české larpové komunitě v současnosti menší stovky a v širší společnosti obtěžování zažije přibližně každá druhá žena¹. Stejně tak se posunula společenská debata a hráči se více podporují v tom, aby své hranice brali vážně, a pokud je někdo obtěžuje, šli se s tím svěřit. Je tudíž stále pravděpodobnější, že organizátor na své akci nějaký incident možná bude muset řešit. A vždy je lepší být připraven, než překvapen.

Právní rámec

Trestní zákoník (“TZ”) specifikuje znásilnění mezi trestnými činy. Není definováno jen jako penetrace penisem do vagíny, ale např. i jako orální či anální sex. Zároveň se nevztahuje jen na použití síly, ale například i zneužití bezbrannosti (třeba spánku nebo opilosti). Dále TZ pokrývá sexuální nátlak (donucení k sexu pod pohrůžkou) a další trestné činy vztažené k dětem.

Je nutné dodat, že trestní právo specifikuje jen jednání vysloveně společensky nebezpečné. Že něco není trestný čin, neznamená, že je to společensky vhodné, natož žádoucí. To platí i o sexuálním obtěžování – je nežádoucí, nepříjemné a společensky závadné, ale není ještě trestné. Jako takové není předmětem trestního práva. Obzvláště v sociálním kontextu, jako jsou akce v komunitě, může k ublížení a traumatu dojít zcela bez překročení hranice trestného činu.

Pokud opravdu dojde na jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu, má smysl zvážit zapojení policie. To je ale zcela na rozhodnutí oběti. Není tajemství, že takový proces může být extrémně nepříjemný a traumatizující, a nelze do něj tedy oběť nutit. Nahlášení na policii navíc často neřeší okamžitý problém na akci – tedy zda člověka, který možná čin spáchal, na hře nechat nebo ne. Bylo by samozřejmě obecně dobré, aby se tyto trestné činy více nahlašovaly, ale z pozice organizátora je především potřeba zachovat si důvěru hráče, který se přišel svěřit. Pokud ho organizátor bude k něčemu nutit, právě tuto důvěru to může porušit. K řešení to nepřispěje a příště to může znamenat, že se o dalším problému nedozví.

Sexuální trestné činy mezi dospělými nepodléhají ohlašovací povinnosti². To znamená, že je nikdo není povinen hlásit, pokud se o nich dozví – a bez součinnosti oběti to stejně nepovede k výsledku. Respektování přání oběti tudíž není protiprávní – jiná situace je jen ve specifických případech týkajících se dětí. Zákon však dává povinnost zasáhnout v případě, když vidíte, že ke zneužívání či znásilnění dochází³. Pochopitelně ale tak, aby člověk neohrozil sám sebe.

Trestní právo vs. možnosti organizátora

Organizátor nemá ani schopnosti ani nástroje na to dokonale zjistit pravdu o tom, co se stalo. Nemá tedy smysl stavět se do role kriminalistů a zkoušet podrobně vyšetřovat incident, křížově vyslýchat zúčastněné a zajišťovat forenzní důkazy. Často opakovaný termín presumpce neviny patří do oblasti práva a vztahuje se na to, když státní orgány vyšetřují či soudí trestný čin. Právě pro to je určen a tím je také definován.

Jenže organizátoři nevedou právní řízení a netrestají pachatele, jako to dělá státní moc, pouze rozhodují o tom, jaká bude jejich soukromá akce. Nejsou tedy vázáni zásadou presumpce neviny, což ale neznamená, že okamžitě potrestají kohokoliv, na koho si přijde někdo stěžovat. Účelem je co nejlépe posoudit vzniklou situaci s maximem dostupných informací a najít řešení, které co nejvíc pomůže, co nejméně uškodí a zároveň minimalizuje riziko pro další účastníky a hru celkově.

Takové řešení je někdy ideální pro všechny, ale někdy jsou zájmy zúčastněných stran protichůdné. Ve chvíli, kdy prokázat vinu za stín pochybnosti spíš nejde, je proto třeba chránit i zájem oběti. Presumpce neviny v kombinaci s nemožností vinu prokázat často vede do slepé uličky, protože automaticky chrání jen obviněnou osobu – a tudíž i možného predátora.

Je tedy vždy vhodné, si položit otázku, co je možné udělat pro oběť (například umožnit jí se s predátorem již nesetkat). Pokud seznáte, že je třeba přijmout vážnější opatření, která někoho negativně ovlivní, má smysl udělat si tzv. rozvahu přínosů a ztrát. Tou se dá porovnat, jaké bude mít přijaté opatření pozitiva i negativa pro zúčastněné strany i akci celkově.

Rozvaha přínosů a ztrát

Pokud je obvinění pravdivé a já opatření nepřijmu, na koho to bude mít negativní efekt?

• Ublíží to oběti?
• Je pravděpodobné, že se incident bude opakovat? Dokážu zajistit, že určitě ne?
• Hrozí riziko dalším účastníkům? Dokážu zajistit, že určitě ne?
• Poškodí to důvěru mezi mnou a hráči?

A jakou vnímám pravděpodobnost, že by obvinění mohlo být falešné či přehnané?

• Pokud by to tak bylo, jak negativní budou dopady mého postihu na obviněnou osobu?

Je zde možné vzít v potaz i kontext – závažnost situace, četnost incidentů, předchozí zkušenosti s oběma stranami – ale nakonec se vždy organizátor musí rozhodnout bez stoprocentních důkazů. Ve chvíli, kdy někdo nahlásí problémový incident, z pozice autority člověk nikdy není neutrální – každé rozhodnutí (i nic nedělat) vždy pro někoho může být negativní.

Krajním řešením, které organizátor má, je nevpustit někoho na akci. Tuto možnost má vždy a i bez udání důvodu. Je tedy na odpovědnosti každého týmu, kdy toto své právo uplatní, jak vyjde vstříc případným obětem a jaké bude mít na akci účastníky.

Reakce organizátora na incident

Pokud někdo přímo na akci nebo v kontextu akce přijde nahlásit obtěžování, vždy jde o složitou situaci, kterou bude muset organizátor vyhodnotit na vlastní odpovědnost. Je potřeba rozhodnutí podřídit kontextu a zvážit spoustu faktorů, z nichž některé uvádíme v další kapitole. Dají se ale najít obecné zásady, které platí velice často, a tudíž je lze dobře aplikovat s minimem práce a maximem užitku.

1. Projevte empatii

Pokud se někdo přijde svěřit, že se mu na hře stalo něco zlého, je v první řadě nutné zajistit jeho základní komfort a reagovat lidsky, empaticky a adekvátně situaci.

• Dané osobě dejte konkrétní prostor mimo ostatní hráče a CP, ve kterém je možné problém v klidu řešit, nikdo další se o něm nedozví a dotyčný tam bude v bezpečí. Zároveň mu co nejrychleji přidělte konkrétní osobu, která s ním problém bude řešit, a danou osobu ideálně v průběhu řešení dál neměňte.

• Nabídněte podporu: vyslechnutí (“chceš mi říct, co se stalo?”), účast (“mrzí mě, že se ti to stalo, bylo to blbý”), potažmo validaci (“není to tvoje vina, chápu, že ti to vadí, není to divný”). Vyjádřete důvěru. Vyhýbejte se bagatelizaci problému a emocí dotyčného.

• Zeptejte se, co dotyčný potřebuje a respektujte to. Zvažte, co můžete udělat, aby pro něj situace byla co nejjednodušší. Respektujte především to, když říká, že něco nechce.

• Řešení nabízejte jen se svolením (“chceš, abych ti nabídla, jak mě napadá, že by to šlo řešit?”). I pokud oběť svolí k nabídce řešení nebo dalšího postupu, nevnucujte jej.

• Jasně vysvětlete, co se bude dít, kdo o dané věci může být informován, jak a kdy se bude rozhodovat a jaká jsou možná další řešení. Nenabízejte, co nedokážete splnit. Člověk v krizové situaci potřebuje mít pocit, že má pod kontrolou, co se děje.

Proč? Ve chvíli, kdy někdo zažil něco velmi citlivého nebo traumatizujícího, je zranitelný. Často zpochybňuje vlastní emoce, cítí stud a ponížení, obviňuje se, bojí se, že si ostatní pomyslí, že přehání. Z pozice autority je zásadní tyto pocity nezhoršovat. Naopak pokud nebude reakce organizátora empatická, může způsobit sekundární viktimizaci, která je pro mnoho obětí sexuálního obtěžování bolestivější než čin samotný. Zároveň se tím buduje důvěra mezi organizátorem a dotyčným, což mu dává možnost věc řešit a dozvědět se co nejvíc.

2. Zachovejte diskrétnost

Při řešení citlivých osobních problémů, je vždy potřeba co nejvíc omezit, kdo o tom ví a kdo zná identitu osoby, která si přišla stěžovat, a detaily incidentu – a to i v rámci organizačního týmu.

• Vyčleňte (ideálně předem) konkrétní osobu nebo osoby, které budou mít přístup ke všem informacím a možnost ve věci rozhodovat. Zbytek týmu informujte jen o tom, co nutně vědět potřebují. Předem si rozmyslete, na koho věc delegujete, pokud někdo z určených lidí bude ve střetu zájmů.

• Dejte si pozor na šíření informací, především těch, které mohou identifikovat oběť. To znamená nejen jméno, ale například i podrobný popis události, ke které došlo. Diskrétnost je vždy důležitější než třeba konfrontace obviněné osoby – to dělejte jen se svolením a s tím, že se svěřující se osobou proberete, co to přesně znamená.

• Pokud chcete na základě incidentu tvořit nějaká poučení “tohle nedělejte”, neuvozujte je popisem situace, která se stala, byť anonymizovaným.

• Ani s delším odstupem o celé věci nešiřte drby, nedělejte z ní zábavnou historku u ohně, nikoho ze zúčastněných nepomlouvejte.

Proč? Pokud je oběť identifikována před dalšími lidmi nebo organizátor umožní, aby se o jejím zážitku začaly šířit drby, může to být další zdroj traumatu z toho, že věc nemá pod kontrolou. A to i v situaci, kdy někdo použije anonymizovanou verzi – i v té se obě strany mohou poznat. Stejně tak je nutné vždy brát v potaz nebezpečí, že pokud se o věci dozví obviněný, může reagovat agresivně. Konfrontace, šikana, násilí či výhrůžky nejsou v tomhle kontextu nic nepředstavitelného.

3. Nabídněte doprovod a zprostředkování

Pokud o to bude oběť stát, můžete jí nabídnout doprovod či zprostředkování komunikace s pachatelem či třeba orgány činnými v trestním řízení.

• Můžete zastat roli mediátora a pomoci oběma stranám, aby si situaci vysvětlily, pokud o to mají zájem. Alternativně můžete se souhlasem osoby, která se mi svěřila, druhé straně předat zpětnou vazbu a poslechnout si její pohled na věc.

• Můžete doprovodit oběť na policii, pokud tak chce věc řešit, stejně tak můžete předat kontakt na tísňové linky pro oběti sexuálního násilí.⁴

• Nikdy do těchhle kroků oběť netlačte, neapelujte na její zodpovědnost a povinnost a NIKDY věci nehlašte místo ní navzdory nesouhlasu.

Proč? Nabízet pomoc a možnosti může vést k dobrému řešení, nucení nebo nahlašování bez souhlasu naopak může způsobit škodu a řešení znemožnit – viz právnické okénko.

4. Navrhněte “bezbolestná” opatření

Jako organizátor můžete v rámci své akce přistoupit k opatřením, která pomohou zasaženému člověku nepotkávat se s někým, koho se bojí. V této části se zároveň věnujeme opatřením, která nevedou k postihu druhého hráče, proto “bezbolestná”.

• Prakticky: Můžete zařídit přesun spaní jinam, zajistit alternativní odvoz z akce, půjčit vybavení, které dotyčný s druhou stranou sdílí atd.

• Herně: Můžete upravit hru tak, abyste dotyčnému umožnili nehrát s tím, kdo mu ublížil. Snažte se co nejvíc nahradit případné výpadky obsahu a hry – nechcete, aby kvůli tomu měl dotyčný hru ochuzenou o obsah a zábavu. Můžete například přesměrovat dějové linky na jiné postavy (hráče či CP). Před hrou mu můžete nabídnout jinou roli.

Proč? Pokud budete někoho nutit hrát nebo interagovat s člověkem, který mu ublížil, nebo mu základně nevyjdete vstříc, když to jde, ukážete tím nezájem o jeho komfort a ztrácíte jeho důvěru. Může to vést k nepříjemným konfrontacím a ve výsledku ovlivnit hru řady dalších účastníků.

5. Zvažte opatření, která působí postih

Tato opatření už zasáhnou další osobu. Pro rozhodnutí tedy mohu použít rozvahu přínosů a ztrát (viz výše) a srovnat si, jak se mi vyplatí. Možnosti jsou například:

• Osobě, na kterou si někdo stěžoval, domluvíte, zakážete jí s druhou stranou interagovat.

• Udělíte podmínku – při příští stížnosti dotyčného vyloučíte.
• Omezíte, jakou roli může hrát, podle toho, kde působil problém. Neumožníte mu třeba hrát role s intimními linkami nebo role v pozici moci.
• Zakážete mu účast na akci před hrou (pokud problém zjistíte předem) / pošlete ho domů z akce (pokud už tam jste).
• Pokud je problém s někým v organizačním týmu, můžete ho úplně vyloučit nebo mu omezit kompetence – třeba aby neměl přístup ke kontaktním a citlivým datům hráčů, neřešil na hře problémy hráčů, nebyl v pozici moci.
• U hodně vážných situací, kde věříte svým informacím, můžete zvážit plošný ban na všechny své akce, případně (anonymizovaně a se svolením) informovat spřátelené organizátory.

Proč? Když někdo způsobí něco vážného, působí problémy opakovaně nebo vyhodnotíte, že by mohl být nebezpečný, můžete ho omezit nebo úplně vyloučit. Jinak může vzniknout újma druhé straně – ta se bude bát být na akci s někým, kdo jí ublížil, a odjede domů. Když někoho pokáráte nebo vyloučíte, dáváte mu také impulz, že jeho chování není správné a má následky.

Zvažuji postih? A co dál…

V rozhodování jaké zvolit řešení, je ideální vždy co nejvíc spolupracovat s člověkem, který věc přišel nahlásit. Pokud ji opravdu vůbec řešit nechce a chce jen psychickou podporu a zajištění vlastního komfortu, je potřeba mu ji poskytnout a nenutit ho k ničemu dalšímu. Někdy se ale může zdát, že věc je tak vážná, že člověka, který ji mohl spáchat, nějak řešit chceme – třeba protože je tu riziko pro další účastníky. To jde oběti aktivně nabídnout. Je docela běžné, že když si člověk zažil něco nepříjemného, není hned schopen vyžadovat řešení – pořád je ale potřeba respektovat jeho odpověď.

Právě situace, kdy organizátor zvažuje postih, jsou ty nejsložitější. Může tím ale zabránit opakování situace nebo eskalaci a vysílá tím jasný impulz, jaké chování je nepřijatelné. Je proto vhodné si promyslet, podle jakých principů se chce rozhodovat. Při svém rozhodnutí se může dopustit chyby, ale pokud si pravidla nastaví tak, že k postihu nikdy nebo téměř nikdy nepřistoupí, může to způsobit velké škody a je možné, že to bude zneužito.

Ve chvíli, kdy zvažujeme postih, je vždycky dobré mít na paměti pár věcí:

• Možnost věc vyšetřit je vždy omezená. Málokdy jsou k dispozici přímí svědkové a důkazy – pracujete vždy především s tvrzeními.
• Pravděpodobnost toho, že někdo lže, bude existovat vždycky. Často budou proti sobě stát dvě tvrzení (“obtěžovala mě” “nene”). Má smysl říci, že u sexuálních přečinů obecně je výrazně širším problémem to, že většina zůstane zcela nenahlášených, než počet falešných obvinění⁵, ale nějaké riziko je tu vždy.
• Pokud jedna strana postih požaduje (třeba ze strachu z eskalace), žádné rozhodnutí nebude neutrální. Vždy můžete někomu ublížit.

V takovém rozhodování je vždy potřeba brát v potaz kontext. Do toho patří třeba četnost problémů s daným jedincem, počet jednotlivých výpovědí, věkový nebo mocenský rozdíl mezi aktéry i věrohodnost zdroje, tedy jestli je stížnost z první ruky nebo ne. Stejně tak je dobré se zamyslet, jestli je v dané situaci možné a vhodné získat výpověď druhé strany nebo jestli incidentu někdo přihlížel a je možné se ho zeptat. Pokud je problematická situace před akcí, je možné se zeptat třeba spřátelených organizátorů, jestli s osobou, na kterou přišla stížnost, měli nějakou špatnou zkušenost.

Zásadní je při rozhodování vyhodnotit vážnost problému. Je dobré se zde řídit pocity osoby, která si přišla stěžovat – to, že vám osobně by něco nevadilo, neznamená, že někomu to nemohlo ublížit. Právě zde je také nutné brát v potaz i ostatní otázky. Pokud o dvacet let starší člověk obtěžoval nezletilé hráče, je věc o to vážnější, pokud už jste s ním řešili řadu problémů, tak také. Naopak pokud se nějak prohřeší např. mladý nebo úplně nový hráč, který jen neodhadl hranice, může mít větší smysl věc řešit především domluvou.

Při zamyšlení nad kontextem pak je vždy nutné brát v potaz i svoji pozici. Máte blízký vztah s jednou nebo druhou stranou? Jde o vašeho kamaráda, partnera nebo blízkého spolupracovníka? Potom se nacházíte ve střetu zájmů, který vám dost možná znemožňuje vidět situaci férově – a neměli byste o ní tudíž rozhodovat. Nikdo asi nechceme, aby naše akce byla známá jako ta, kde organizátor umožňuje svým kámošům beztrestně ubližovat lidem.

Modelová situace č. 1

Během afterparty za organizátory přichází hráč X, že je mu nepříjemné chování hráče Y, který na něj pokřikuje oplzlosti. Hráč X sice hrál ve hře prostitutku a tam takové chování k jeho postavě mohlo být adekvátní, ale mimo hru je mu to chování nepříjemné. Hráč X je nováček, zatímco hráč Y je zkušený, proto si je hráč X nejistý a neví zda je takové chování hráče Y normální.

Organizátor ujistí hráče X, že je v pohodě, že mu takové chování vadí, a nemusí ho snášet.

Navrhne, že zajde za hráčem Y a domluví se s ním. X souhlasí. Organizátor hráče Y upozorní, že jeho chování je nevhodné a je hráči X nepříjemné a ať nepřenáší role ze hry ven a dál to nedělá. Hráč Y přijme upozornění s tím, že toho nechá a vzkáže hráči X svou omluvu. Organizátor vyřídí hráči X omluvu hráče Y a zeptá se, zda je s tímhle v pohodě. Pokud ano, zopakuje organizátor, že X může kdykoliv přijít, kdyby se problém opakoval. Hráč X odchází s vyřešeným problémem a organizátor se situací dále nezabývá.

Modelová situace č. 2

Za organizátorem přichází hráč X s tím, že ho sexuálně obtěžuje hráč Y už v době před hrou. Hráč Y hraje jeho romantického partnera ve hře, ale už před hrou ho pořád chytá okolo ramen a pasu a jinak osahává, a to ačkoliv mu hráč X jasně řekl, že mu to je nepříjemné. Zároveň neustále “vtipkuje” na téma toho, jak si spolu tu romantiku užijí a jak se těší na noc, kdy mají hráči spát vedle sebe na stejné lokaci.

Organizátor vyslechne hráče X a projeví pochopení pro to, že je mu takové chování hráče Y nepříjemné. Následně se zeptá, zda má zprostředkovat rozhovor s hráčem Y či mu domluvit. Hráč X se zamyslí a řekne, že to nebude stačit a že s ním prostě nechce hrát romantiku a především nechce v jeho blízkosti spát. Organizátor se tedy domluví s hráčem X na úpravě hry a postav, tak aby to fungovalo pro hru i pro něj – například bude romantická linka převedená na CP Z, které zná, dojde k výměně postav nebo se romantika nahradí jiným obsahem.

Potom organizátor vysvětlí hráči Y, co se stalo a že hráče X jeho chování obtěžovalo. Hráč Y se brání, že to tak nemyslel a hráč X nerozumí vtipu. Organizátor vysvětlí, že i pokud to Y myslel jako vtip, překročil hranice, o kterých mu X jasně řekl. Ten s ním teď proto nechce hrát a na základě toho dojde ke změně hry. Y s ním nebude mít romantickou linku, neměl by ho vyhledávat a jakkoliv kontaktovat nebo pomlouvat. Příště by se měl zeptat na souhlas, než bude na někoho sahat. Organizátor Y upozorní, že tyto pokyny může respektovat, nebo může z akce odjet.

Dál organizátor vyřeší i s dalšími zúčastněnými, aby změna hry proběhla hladce, a na chování Y si dá pozor. Jakýkoliv další incident s Y už řeší přísněji a s X si ideálně později zkontroluje, zda je všechno v pořádku.

Modelová situace č. 3

Při přihlašování před hrou organizační tým dostane od hráče X informaci, že se hry nechce účastnit, pokud na ní bude hráč Y. Jedná se podle něj o nebezpečného predátora, který na hrách systematicky opíjí nezletilé hráče a následně je nutí k sexu. V týmu se určí osoba, která není ve střetu zájmů a je ochotná věc detailněji prověřit a posoudit. Ta buďto rozhodne o tom, jestli Y na hru pojede, nebo alespoň zhodnotí dostupné informace a svůj názor předloží týmu. Tato osoba informuje hráče X o tom, že věc bude prověřovat a bude ho o vývoji informovat.

Pověřený organizátor má následující nástroje na zjištění dalších informací:

• Citlivě se dotázat na detailnější informace přímo hráče X.
• Poptat se spřátelených organizátorů, jestli s Y neměli nějaké potíže.
• Je-li žena, může se podívat, jestli se víc špatných zkušeností z první ruky s Y nesdílí ve skupině Larperky sobě. Pokud ano, může je týmu shrnout dle pravidel skupiny nebo porady s adminkami.
• Je-li muž, může oslovit adminky skupiny Larperky sobě⁶, že se dozvěděl o problémech s hráčem Y. Poprosí je, jestli by mu mohly shrnout, zda někdo ve skupině psal o podobných problémech s dotyčným. Po poradě s adminkami může totéž poskytnout libovolná členka.

Pověřený organizátor zjistí, že je k dispozici cca 5 výpovědí různých jiných hráčů, dle kterých hráč Y skutečně nezletilé hráče nutí k sexuálním praktikám. Jednotlivé incidenty jsou z různých akcí a více let a zjevně nedochází ke změně. Oběti si nepřejí konfrontaci s hráčem Y a bojí se ho.
To, co se dozví, předává pověřená osoba týmu jen po dohodě, ideálně anonymizovaně a ve formě obecného shrnutí. Nakonec sezná, že mu informace přijdou věrohodné a Y na hře nechce a týmu doporučí ho nepřijmout. V případě, že by se hráč Y na hru přihlásil, přihláška mu nebude potvrzena, a to jen s obecným vysvětlením typu “více stížnosti na nevhodné chování a obtěžování”, ze kterých nejde nikoho identifikovat. O rozhodnutí také pověřený organizátor informuje hráče X.

Priority organizátora

Způsob jak incidenty na své akci řešit závisí na tom, jaké má organizátor priority. Ty potom přirozeně řídí rozhodování a to, jaká zvolí opatření. Priority jednotlivých týmů se pochopitelně mohou lišit, ale věříme, že se s většinou shodneme alespoň na těch následujících.

• Udělat dobrou akci, na kterou budou lidi rádi vzpomínat a rádi se budou vracet.
• Zachovat důvěru mezi vámi a účastníky, aby larp fungoval a hráči poslouchali vaše pokyny a vy se dozvěděli o případných problémech.
• Zajistit bezpečné prostředí pro účastníky.
• Podpořit konkrétní lidi, kterým se stane na mé akci něco špatného, a pomoct jim.
• Minimalizovat škody pro svou akci a objem zdrojů, které do nich investujete – tzn. zabránit tomu, aby se problémy opakovaly či zbytečně eskalovaly.

První čtyři body z kapitoly Reakce nic nestojí, neomezují žádné další účastníky a k tomu, aby šly použít, není potřeba nijak zkoumat a posuzovat závažnost situace.

Pozice organizátora v komunitě je specifická tím, že jeho možnosti jsou relativně omezené – zakázat někomu zábavnou víkendovou akci je v kontextu našich životů stále poměrně mírný postih. Schopnost se rozhodnout je v krizových situacích klíčová, zároveň vždy záleží výhradně na úsudku daného organizátora. Je proto vždy dobré se rozhodovat zodpovědně a s maximem dostupných informací.

Pozice je to složitá, zodpovědná a náročná. Jako organizátoři se nakonec nikdy neschováme za soudy ani návody. Pokud se pokusíme vyhnout zodpovědnosti za rozhodnutí, pokud upřednostníme komfort svých kamarádů před férovým řešením problému, pokud se rozhodneme problém ignorovat, vždy poneseme následky na bezpečí účastníků, vztazích na své akci i své reputaci. Stejně tak je poneseme, pokud přijmeme nepřiměřený postih či nesprávně vyhodnotíme situaci.

Přijde nám důležité se proto vždy pokusit minimalizovat škody a respektovat přání osob, kterým někdo nebo něco ublížilo. V důsledku tak pomůžeme vytvářit ohleduplnější a bezpečnější komunitu – a to za to stojí.

——
Autorky jsou Morgain Kateřina Steiner a Iva Vávrová. Morgain je právnička, Iva je tlumočnice. Věnují se organizaci larpů a tanečních akcí a otázkou sexuálního obtěžování v komunitách se dohromady zabývají už více než deset let. Jsou také adminkami české skupiny Larperky sobě. Jejich názory nijak neodráží názory skupiny či jejích adminek, ale obecné poznatky z příběhů ve skupině se do článku promítly. Za editaci patří dík Evě Wagner, Marii Magdaleně Bajcurové a Petru Kaminkovi.

Použité zdroje

Přednáška Obtěžování na larpech: chyby, poučení a prevence (2020), Morgain Kateřina Steiner a Iva Vávrová https://youtu.be/uKB-khX-fKE

Balíček materiálů pro prevenci obtěžování na larpech (2020), Iva Vávrová et al. – https://www.larpy.cz/balicek-materialu-pro-prevenci-obtezovani-na-larpech/

19 Truths about Harassment, Missing Stairs, and Safety in Larp Communities (2017), Maury Brown – https://nordiclarp.org/2017/03/14/19-truths-about-harassment-missing-stairs-and-safety-in-larp-communities/

Handling harassment incidents swiftly and safely (2014), the Ada Initiative – https://adainitiative.org/2014/07/23/handling-harassment-incidents-swiftly-and-safely/

——————

1. Jedná se v EU o 55 %, respektive 45 % žen v případě užší definice sexuálního obtěžování jako výrazně ohrožujícího chování, viz např. s. 98 zprávy evropské Agentury pro základní práva. U mužů se odhaduje, že jde o cca třetinový počet.
2. Trestné činy, které podléhají oznamovací povinnosti, jsou vyjmenovány v § 368 TZ, znásilnění mezi nimi nefiguruje.
3. Viz § 367 TZ, v němž je znásilnění a pohlavní zneužívání dítěte uvedeno.
4. Persefona, 737 834 345. ProFem, 608 22 22 77.
5. V ČR se míra nahlášení u sexuálních trestných činů pohybuje kolem 12 %, viz s. 25 zde. Počet falešných obvinění z těchto nahlášených činů se pak v evropských státech dle studií pohybuje mezi 4 a 9 %. Je ale dobré brát v potaz, že v těchto statistikách někdy jako “falešné obvinění” bývá uváděna i kategorie “obvinění, pro která nebyl nalezen dostatek důkazů”.
   
6. K dispozici je email kontakt.larperkysobe@gmail.com

Tento příspěvek byl publikován dne 3. 3. 2021 (Středa) v 17.25 v rubrice Praxe, Teorie. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.