Tak jsem se konečně dočkal. Konečně larp s myšlenkou, která dokáže strhnout. Larp, který není jen konverzačním cvičením na zadku (což někteří nazývají divadelní ztvárnění role). Studentka FSS by si ho nezahrála, protože by ji někdo praštil dřevěným mečem po zádech. A na konci jsem nemusel vysvětlovat lektorovi, jakže na mě zapůsobilo to, že larp pracoval s tématem smrti a náboženství. Místo toho někdo začal obcházet lidi a ptát se jich, kolik piva chtějí dovézt. Přes to všechno to byl špičkový larp. Nepřátelská země.

Setting hry byl prakticky fantasy svět po apokalypse. Sice fantasy, ale v temném stylu. Žádní elfové, mágové a rytíři, ale žoldáci, zloději a zkrachovalci. Země je patnáct let po válce, která zničila naprosto všechno. Hra se odehrávala na rozcestí, kde je absolutním pánem Cesan a jeho banda. Pro někoho veteráni z války, pro jiného jen sprostí zbojníci a vrazi, kteří se usadili a teď žijí z toho, že ostatní na cestách potřebují bezpečné přespání za jejich palisádou.

Bylo jaro, cesty byly zase průjezdné a na rozcestí se po tuhé zimě sjížděly různé podezřelé existence – obchodníci s alkoholem, váleční veteráni pokřivení zážitky z konce války a blázniví cestovatelé. Prostředí jednoznačně určilo, že ve hře se bude bojovat a hra s tím pochopitelně počítala. Boj skutečně ve hře přítomen byl (v podobě boje dřevěnými zbraněmi), ale rozhodně na něm hra nestála. Stála na silných dějových linkách a na hraní rolí, a děj nebo role si občas krátký boj vyžádala. Jakkoliv se z některých stran ozývá, že boj se z různých důvodů neslučuje s kvalitním larpem (zejména, pokud se dotyčný mluvčí chce dostatečně odlišit od dřevěných bitev), Nepřátelská země skutečně byla kvalitní larp se vším všudy. U některých rolí holt platí, že jsou dobře zahrané, pokud jejich představitel zrovna někoho bere dřevěným mečem po hlavě.

Hra byla postavená podobně jako předchozí Nepřátelské země. Hráč vymyslel libovolnou roli, kterou by měl zájem v settingu hrát, a organizátoři stvořený koncept spletli s ostatními rolemi do provázaného celku. Má to svoje výhody a nevýhody. Je možné hrát téměř kohokoliv, kdo vás napadne. Nestane se vám, že vám postava nesedne, a pokud ano, je to vaše chyba, vy jste si ji vymysleli. Naproti tomu je to přístup citlivý na zodpovědnost hráčů. Pokud je vaše postava navázaná na tři jiné, jejichž hráči se zrovna rozhodnou nepřijet, je to horší. Hráči se ovšem letos hecli a odpadlíků bylo méně, než bývá zvykem.

Zajímavým rysem NZ (který mi teď značně komplikuje moji snahu napsat, o čem to vlastně celé bylo) byla absence nějaké hlavní dějové linie, která by celou hru spojovala. Místo toho hra obsahovala mnoho menších linek, navzájem různě propletených, do kterých byly jednotlivé postavy více či méně zapojené. Podle mého názoru to příliš pozitivní nebylo. Já osobně mám „velká zla„ rád, přijde mi lepší mít jednu silnou linku, než jen několik slabších. Navíc, pokud člověk zrovna nevěděl, jak dál ve svých záležitostech, neměl moc možností se zapojit do jiné linie. Na druhou stranu bylo velmi zajímavé sledovat, jak se ve hře dějí věci, o kterých nic nevím a které se mě vlastně netýkají. Obvykle mám pocit, že se mě nějak týká celá hra, tady jsem cítil různorodější prostředí. Nebudu zde vypisovat jednotlivé herní linie, bylo jich skutečně poměrně hodně a díky jejich provázanosti se o nich nedá psát jednotlivě.

Mám rád larpy s bohatou výpravou, a na NZ jsem byl naprosto unešen. Lidé bydleli ve velkých historických stanech místo klasických moderních iglůček a věci byly uklizené tak, aby prostředí nerušily moderní předměty. Prostě jednoduché principy směřující k uvěřitelnosti prostředí, které však hráče zbytečně neomezují jako LF dovedené do extrému. I běžný táborový život prostředí nerušil, většina neherních činností (obvykle vaření) probíhala také v roli, stejně jako večerní pitky(!). A nakonec rekvizity. Tohle jsem ještě neviděl – snad každá herní věc měla rekvizitu, nikoliv jen papírek. Když jsme v lese vykopali ukrytou kořist žoldácké jednotky, vykopali jsme opravdovou těžkou truhlu plnou věcí. To je samozřejmě extrém, ale hře podle mě důraz na reálnost a absence věcí řešených pouze herními mechanismy prospěla. Dokonalost prostředí doplňovala i schopnost lidí hrát. Nejsme herci, ale hráčská úroveň celé akce byla podle mě také výrazně nadprůměrná a některé skvělé scény si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

Celkově jsem z akce odjížděl velmi spokojený. Ačkoliv se nepovedly některé minoritní záležitosti, celou dobu jsem se dobře bavil (i když mi to tak třeba nepřišlo). Jsem opravdu rád, že se stále ještě najde někdo, kdo dělá larpy, kde live action má nějaký význam, a doufám že se Natálka se Zappem rozhodnou udělat i něco dalšího.

Stránky akce: http://www.nepratelskazeme.okraj.net

Tento příspěvek byl publikován dne 30. 5. 2008 (Pátek) v 9.59 v rubrice Reportáž. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.