Utíkala domem a hledala místo, kde se před ním schovat. Všude kolem se ozýval křik, rány a sténání. Věděla, že už je blízko. Ohlédla se a nevšimla si kaluže krve před sebou. Uklouzla a upadla. Vedle ní leželo mrtvé tělo jejího bratra. Kroky za ní se přibližovaly. Rychle, příliš rychle. Snažila se vstát, ale uklouzla znovu. Už stál nad ní, v rukou pohrabáč a na tváři měl krutý úsměv. Hledala rychle něco, čím by se mohla bránit, ale tušila, že je to marné. Když dopadla první rána, věděla, že tenhle závod o svůj život prohrála. Byla to její vina. Zasloužila si to. Ještě dýchala, když upustil pohrabáč a překročil její umírající tělo. Stalo se to znovu.

Často slýchám kolem sebe o tom, jaké jsou povinnosti organizátorů / autorů / designerů larpů (pozn. 1) a co by měli všechno dělat, aby ty jejich larpy byly udělané správně a hráči si je užili. Někdy se těchto rozhovorů sama účastním a někdy je dokonce s jinými lidmi zahajuji. Myslím, že tyto diskuse jsou důležité a přínosné, přesto bych se v tomto textu chtěla věnovat jinému tématu. Larp je participativní činnost – to je ostatně část definice larpu, která jej odlišuje třeba od filmu. Larp není něco, co organizátoři připraví a hráči “zkonzumují”. Odpovědnost za hru tudíž nemůže ležet pouze na organizátorovi, ale také na hráči. O hráčské odpovědnosti za hru se hovoří výrazně méně – a to je podle mě trochu škoda. Pojďme to společně napravit.

Autor fotografie: Tuomas Puikkonen, larp Halat Hisar

Celý článek »