Pokaždé, když artistovi uklouzne ruka na hrazdě. Pokaždé, když klaun po ráně do zátylku zůstane mezi pilinami ležet o vteřinu déle. Ve chvíli, kdy skousne lví tlama a principál sáhne pro revolver. V těch okamžicích každý cirkus balancuje na hraně mezi zábavou a tragédii.
V Půlnočním cirkusu je jenom tahle hrana.

Na prahu jedenadvacátého století Půlnoční cirkus stále cestuje nazdařbůh světem, stejně jako kočovníci před dvěmi stoletími. Kamkoli přijede, sehraje pouze jedno večerní představení a ráno po něm zbude jen udusaná tráva, trocha pilin a pár zapomenutých kolíků, celých rudých rzí. Vypráví se o něm spousta historek, ale všechny se podobají spíše chimérám z kouře, které zmizí při prvním zafoukání.
Po několika letech se Půlnoční cirkus opět vrátil do Prahy, aby zde sehrál pro veřejnost jedno jediné představení; a pak se opět vytratil s ranní mlhou.
Celý článek »

„Zatanči mi,“ rozkázala nacisticky elegantní žena v kostýmku a přehodila své dlouhé nohy přes sebe.
Zmateně jsem se rozhlédl kolem.
„Ale já… Já neumím.“
Když mě dozorce udeřil tonfou do kolene, zařval jsem bolestí a skácel se na betonovou podlahu.
„Naučíš se.“

Larp s neobvyklým názvem „Taneční škola Isis“ proběhnul na konci srpna 2007. Bezprostředně po jeho odehrání bohužel žádný report nevzniknul a já se tak k jeho psaní vracím s téměř půlročním odstupem. Okřídlené „lepší pozdě než nikdy“ zde platí dvojnásob, protože larp pravděpodobně nebude již nikdy reprízován a bez vzniku nějaké reportáže by o něm neexistovala prakticky žádná zmínka.

Celý článek »