Bylo 10. října, když mi došla od Bia pozvánka na larp s názvem projekt Archa. Lákal na nevšední komorní zážitek z prostředí jaderného krytu v okamžiku, kdy se schyluje k III. světové válce. Lehce futuristický příběh z roku 2008, ve kterém půjde o přežití, osobní prožit a trochu nefalšované osobně kakavové atmosféry. Na takovou nabídku se neříká ne, ačkoliv jsem byl trochu v rozpacích, jestli nepůjde jen o larpový remake zážitkové hry od PŠL. Vzhledem k tomu, že šlo o mou první osobní zkušenost s larpem od proslulé bratislavské skupiny OK Productions (dříve BHW), tak jsem byl rozhodnutý do toho jít tak jako tak.

Od organizátorů mi záhy dorazil relativně stručný dotazník ohledně mých rolových preferencí, který obsahoval i otázky na míru nepohodlí či míru fyzického konfliktu. V danou chvíli to jen více podnítilo mé podezření na zážitkový kurz z PŠL. Zhruba měsíc před hrou mi došel podrobnější dotazník ohledně mé role. Nejen o minulosti, ale i o přátelích, snech, cílech a postojích. A v druhém dokumentu pak popis katastrofických událostí z 1.8.2008, kdy se rozpoutala jaderná válka a postava dostala možnost zmizet do jednoho z prominentních krytů bohaté korporace Van Buren.

Pár dní před samotnou hrou mi přišly požadavky na kostým, s nabídkou na zapůjčení chybějících částí. Je pravda, že jsem na svou roli rockera měl připravené jiné kousky, než bílé tričko, tmavé tepláky a pevné boty, ale došlo mi, že v jaderném krytu asi nebude čas na nedbalou eleganci. Ostatně tam budeme všichni vypadat stejně a věřil jsem, že mou roli spasí krabička cigaret, prsten a černé sluneční brýle, aby alespoň trochu extravagance zachovala.
Z Čech nakonec byli pozvání tři lidé, takže jsem v sobotu jel s Marjánkou a Permonem. Hned v autě jsme se naladili spíše na larp laděný do frašky, než-li na vážnou hru, ale vzhledem k prostojům před začátkem hry jsme stihnuli vychladnout. Poměrně mě překvapila informace, že Permon začne hru asi o hodinu dříve, než-li já s Marjou, ale věřil jsem, že to má nějaký dobrý důvod.

Samotný úvod hry byl neuvěřitelně strhnující, neboť jsme byli po jednom odvedeni ke krytu, svlékli jsme se do spodků a pak nás se zavázanýma očima postupně vodili na lůžka. Po přilepení hadiček na čelo a paže a přetáhnutí igelitem byl zážitek dokonalý. Takto jsme zůstali asi deset minut, takže jsem měl jedinečnou možnost se ponořit do role Petra Vytopila, frontmana rockové kapely Black tea. Přehrát si znovu pod víčky události posledních dní, katastrofické zprávy z médií i ranní únik sem do krytu korporace Van Buren, pro kterou jsem dělal promotion a reklamu.

Probral nás až dokonale umělý hlas počítačové inteligence zvané EVA, který nás probouzel z kryogenního spánku. Sugesce úvodní scény byla opravdu silná a pomalu se rozhýbavajících sedm osob v mísnosti s lůžky jasně říkalo svými pohyby, že jsou v tom opravdu ponořeni. Postupně jsme se rozehřívali a sestra dala každému injekci, aby chytl hlas. Kombinace úvodního ticha s hraním pouze tělem a zároveň zjištění, že jsme se probudili o 11 let v budoucnosti, byla opravdu dobrá. Zpětně se domnívám, že to byla jedna z nejsilnějších scén z celé hry pro všechny hráče.

Záhy jsme nalezli balíčky s naším oblečením, abychom nemuseli chodit zabalení v prostěradlech a EVA nám rozdělila úkoly. Sedmičlenná skupina tak měla dvoučlenné vedení, dvoučlenný tým na rozdělování potravin a úklid, dvoučlenný technický tým a zdravotnici. Vzhledem k tomu, že jsem v týmu techniky byl s vyhlášeným moralistou a neochvějným soudcem, tak jsme se oba těšili na brzký konflikt našich názorů.

Při prvním jídle, stylově složeném ze sojového kmene (hygienicky baleného), tabletek a vody s výživnými látkami, jsme narazili na první neshody ohledně náboženství a vyostřil se konflikt celé skupiny proti nešťastníkovi s bolavou nohou, který se trochu zfetoval. Jeho jméno nemělo čas mi utkvět, ale za celou dobu to byl jediný charakter, kterého jsem v rámci role měl sto chutí vzít pěstí.

Jenže věci dostaly rychlý spád. EVA chrlila úkoly ve svižném tempu a pustupně jsem zjišťoval, že některé funkce krytu prostě nefungují. Pak omylem počítač vyhodnotil zavření dveří, kde jsem zůstal na kontrole čidel spolu s velícím důstojníkem a oba jsme skončili na lůžku. A tou dobou přišli.

Po dvou hodinách (zhruba) dorazili do našeho krytu uprchlíci z venku. Byli tři a jak jsme záhy pochopili, tak se probudili chvíli před námi v jiné Arše. V tu chvíli se trochu projevil nedostatek pevné velící ruky v našem krytu a následující desítky minut jsou spíše chaotické. EVA vyhlásila poplach a zatímco jsem se snažil dostat do zaheslovaných částí počítače, tak vpadla do prostor přepadová jednotka. Spoutali nás a postupně nám vyřezali ze zátylku nějaký čip. Silná scéna, kterou by možná opravdu dokreslilo, kdyby zdravotnice zalepila zátylek alespoň symbolicky. Nicméně i tak jsem si pocit podrobení a nemožnosti udělat proti jednotce vojáků se zbraněmi cokoliv užil. Pak nás zavřeli ve skladu a zmizeli.

Zjistili jsme, že rozbili počítač, takže hrozilo zničení krytu do dvaceti minut a nečekali jsme. Někteří to odnesli, takže leželi krvácející nebo předávkovaní na zemi v krytu a podruhé v celé hře došlo k sociálnímu konfliktu, když jsme po sobě řvali, jestli jestli táhnout raněné nouzovým tunelem či jim nechat deky, které by jinam mohly tam venku hřát nás. Trvalo jen pár minut, než jsme se sbalili a začali prchat nouzovým únikem.

Průlez nouzovým únikem, rychlá evakuace, lezení po schůcích, stejně jako čertvý vzduch venku, spojený s blikání baterek, postupným vynořováním bledých tváří a tikotu přístroje na zachytávání radiace byly závěrečné kapky adrenalinu, které zakončili tento larpový počin.

Při společném úklidu a v navazující hospůdce jsme pak rozebrali jednotlivé role, celkovou koncepci i možné scénáře. Zjistili jsme, že hra druhé poloviny byla jiná a i přesto, že začali v krytu, tak valnou část strávili únikem na povrchu. Nutno říci, že se mi tento prvek osobně opravdu líbil, ale byl jsem vděčný, že jsem mohl hrát ve skupině, která byla celou dobu vevnitř.

Mám-li to shrnout ve zkratce, tak Archa byl skvěle připravený larp, který z relativně nízkého rozpočtu vymáčknul opravdu maximum, využil plně nabízeného potenciálu herního prostředí a umožnil tak sehrát strhnující hru. Jediné, co by prospělo hře by byl alespoň o hodinu až dvě delší čas na rozhrání sociálních aspektů larpu, který byl takto spíše akčnější hrou. Šlo o hru od počátku do konce zpracovanou zkušeným týmem, který už ví, jak larpy stavět a jak zprostředkovat zážitek hráčům. Rozhodně se těším na další hru z dílny Osobné kakavo production.

Hodnocení hry: 9/10

Osobní hodnocení hry: 8/10
(protože mám rád larpy zaměřené více na sociální konflikty)

Stránky o larpu: Archa na Osobné kakavo

Tento příspěvek byl publikován dne 11. 12. 2007 (Úterý) v 11.44 v rubrice Reportáž. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.