Projekt Cesty časem se na larpové scéně představil jako ten, který se snaží skrze hry uvěřitelně a poměrně věrně zobrazit středověk s jeho estetikou, celou řadou jeho silných a slabých stránek i edukačním rozměrem. Albigenští, Krvavé časy a Akkon jsou pro každého příležitostí ponořit se všemi smysly do dávné historie a na vlastní kůži poznat významné konflikty zmítající třináctým a čtrnáctým stoletím – a to vše v kostýmech, s rekvizitami a dobovým jídlem na hradě Lipnice. Nahlédněte, kdo za tím stojí, jak k tvorbě přistupoval a co všechno tyhle hry nabízejí.

Jak začaly Cesty časem?

Naše první hra – Albigenští nás zavedla do středověku, a to prostě proto, že je to období, které nás baví, leccos o něm víme, děj se většinou odehrává na místech, která i v reálu dobře známe. Z ryze praktických produkčních důvodů, jsme první tři hry udrželi v jednom časovém okně, abychom na ně mohli z větší části používat společnou výpravu. Ale my už víme o dalších hrách, které se rýsují v budoucnosti, a ty se budou odehrávat úplně jindy.
Albigenští vznikli tak trochu na zakázku: Naši kamarádi nás ponoukli, že by příběh Albigenských byl ideální materiál právě pro larp. Že prý ať to napíšeme a oni seženou hráče a přijedou. Nakonec z těchto popichovačů na první Albigenské přijeli jen dva, ale ten impuls byl skvělý. Hru jsme napsali, uvedli, předělali a na podzim 2022 uvedeme devátou reprízu. Dva roky na to jsme napsali Krvavé časy a teď po nucené covidově-novorozenecké pauze máme za sebou první uvedení hry Akkon, která je vlastně prostředním dílem téhle naší středověké trilogie.

Kdo jsme?

Za projektem stojí zejména manželská dvojice Gabriela Benešová Houšková a Tomáš Houška. Jsme spolu přes dvacet let, takže už se nějaký ten pátek známe a larpy nám vrátily na nějakou dobu poztrácené společné koníčky a radost ze společné tvorby. Jsme oba bývalí muzikanti a pedagogové. Takže ať už chcete nebo nechcete, na našich hrách se něco naučíte. Tomáš od začátku dělal zážitkovou pedagogiku na Gymnáziu Buďánka (dnes Mensa Gymnázium). Napsal několik knih – odborných pedagogických i beletrii, některé ty beletristické byly zfilmované, a pak natočil i nějaké filmy.
Gábina dělá v té realitě mimo larp obchod, kde ale vlastně taky učí – jak zákazníky, tak další obchodníky. Miluje příběhy, knížky, filmy, napsala pár povídek a jednu knížku. To že pak na Gábinu přešla kostýmová část, byla třešnička na dortu, protože móda k jejím hobby rozhodně patří.

Příběh Albigenských s námi psala jako třetí autor ještě Katka Katoo Winkelhoferová, pár postav pak připsala i Renča Bartončíková.
S Renčou spolupracujeme dlouhodobě, během naší spolupráce dostudovala práva. Taky hraje na spoustu hudebních nástrojů a je zástupcem české living history scény. V Cestách časem má na starosti hlavně tu produkční část.
Kvůli Akkonu jsme teď přibrali ještě dva autorské kolegy, kteří se podílejí na tunění příběhové a záplatkové části a budou mluvit i do přípravy a vedení předherních aktivit. Jsou to Patrik Krupička a Theodora Bednářová.

Naše hry jsou trošku zrcadlem nás, a tak je spojuje několik věcí, které jsou i pro nás charakteristické. Snažíme se hráče vést do uvěřitelných světů, postavám dávat lidskou a psychologickou hloubku, která nebude plakátová a průhledná, ale budou co nejplastičtější – tak jak je to v životě. Pak ve všech našich hrách je a bude hodně hudby a to živé, nejlépe provozované samotnými hráči. Protože jsme skrz naskrz zasažení starou hudbou a snahou o její autentické provádění, snažíme se i hráče infikovat trochou té estetiky a otevírat jim okénko do jiného hudebního světa.

Když jsme poznali larp, došlo nám, že je to geniální médium, kde můžeme předat myšlenky a příběhy a přitom mít okamžitou zpětnou vazbu od lidí, kteří je prožili. Bylo to neodolatelné. To u knížky ani u filmu nezažiješ.
A taky jsme od začátku cítili, že s lidmi z larpové komunity se na našich hrách budeme rádi vídat, a že se současně budeme snažit k hraní přivádět nové hráče. Což docela funguje. Myslím, že na každém uvedení máme tak pětinu prvohráčů. A ta možná naivní představa je, že larp se postupně etabluje jako forma zábavy, na kterou sice nemusí jezdit všichni, ale nebude to nic exotického, jako není nic divného když lidi chodí třeba na operu.

Jak to funguje produkčně?

Na začátku je dobré říct, že v Cestách časem jsme my autoři, organizátoři a cépéčka dobrovolníci. Všichni ostatní profesionálové, kteří na hře pracují – od kuchyně, přes herní hospodu, švadleny, stěhováky a řidiče dodávek – jsou placení, fotografům platíme cesťák a bydlení v teple během hry nebo jim focení kompenzujeme jinými výhodami. Od toho se také odvíjí to, že cena našich her patří spíš k těm vyšším. Ale vyplatilo se nám spolupracovat s lidmi za peníze: jsou spolehlivější a produkce se na poslední chvíli spíš nepokazí.
Taky hodně myslíme na to, aby to bavilo všechny včetně nás a aby to bylo finančně a lidsky udržitelné. Nejsme nejmladší, máme malé děti, práci – a dělat hru, která nemá pořešené pohodlné spaní a přístup k jídlu, by nám bralo zbytečně moc energie.

Od začátku přípravy hry myslíme na to, aby hra nepotřebovala přehršel CP, aby si hru udělali hráči co nejvíc sami. Takže většinu zápletek směřujeme dovnitř hry.
CP samozřejmě potřebujeme, ale protože víme, že v pátek jich většina ještě nemá přes den čas přijet, tak největší CP výstupy plánujeme až od pátku od večera a na sobotu.
To, že můžeme hrát jen mimo sezonu a na hradě je tím pádem zima, je taky věc, se kterou jsme se prostě smířili a dotápíme prostor plynovými topeními a říkáme hráčům, ať se pod kostým teple oblečou. Od jara do podzimu je hrad otevřený návštěvníkům a nedá se uzavřít kvůli soukromé akci.

Jaký používáme formát?

Zjistili jsme, že nám vyhovuje nejvíc formát, kdy hra zabere jeden a půl dne s tím, že hráči přijíždějí ve čtvrtek večer, to i rozdáváme kostýmy a děláme dobrovolné předherní semináře (zpěv a závoje). V pátek dopoledne děláme předherní semináře a v pátek po obědě nebo obědem se začíná hrát. Aby byly hry přístupné i hráčům, kteří ten pracovní pátek nemohou obětovat, zařadili jsme do některých her tzv. krátké postavy. Vstupují do hry později a mají kratší hru – a mohou přijet až v pátek odpoledne. Ale chce to už zkušené hráče, u kterých můžeme zkrátit semináře a workshopy na osobní zaškolení před hrou. Na podzim na Akkonu jsme kvůli covidu zrušili ten čtvrteční večer, ale zjistili jsme, že nám to nevyhovuje a na druhém běhu se k němu zas vrátíme.
Možná bychom někdy rádi zkusili i něco rozsáhlejšího, ale brzda není ani tak organizační nebo příběhová, ale koliduje s časovými možnostmi hráčů a pak taky se stoupajícími náklady na nájem prostoru (momentálně hrajeme výhradně na státním hradě Lipnice nad Sázavou, kde se za dobu, co děláme larpy, tedy od podzimu 2015 čtyřikrát zvedl nájem).

Co hráčům připravujeme my a co naopak do hry přinášejí oni?

Hráčům připravujeme skoro všechno. Příběh, kostýmy, během hry se snažíme zapojit všechny smysly tak, aby byl prožitek příběhu co nejúplnější. Takže třeba ve středověkých příbězích chceme autentickou kuchyni, která je spojená s místem a dobou, kde se děj odehrává.
Hru si pro sebe nějak fázujeme, ve středověkých příbězích nám pomáhá rytmus několika denních bohoslužeb (i když ten se v realitě vztahoval jen na kláštery). Ale to je členění, které které pomáhá hlavně nám – protože tušíme, například které z linek je potřeba postrčit. Ale jinak se snažíme, aby z pohledu hráčů byl příběh co nejvíc energický. Dáme hráčům expozici a dovedeme je na počátek kolize. A snažíme se, aby si příběhovou linkou dál už prošli sami. Takže jim dáváme velký prostor k tomu si ji upravit podle toho, jak zrovna zafunguje herní chemie.
S hráči se snažíme komunikovat dobře a včas, což nám kazí děti, ale zas nám to vylepšují další členové týmu, a pak dobrovolníci, co posílají maily.
Jelikož naše hlavní období (momentálně), je středověk mezi lety 1162 až 1313, používáme stejný kostýmový fundus na všechny tři hry – Albigenští 1262, Akkon 1291 a Krvavé Časy 1313. Jsme navázání na skupiny lidí zabývající se living history, kteří s námi rádi hrají. Vlastně by se asi dalo říct, že jsme nakazili larpem právě tyhle skupiny.
Hráči z living history scény mají fantastické vybavení a jsou zvyklí ho brát s sebou. Takže dáváme hráčům najevo, že vítáme jakékoliv vylepšení hry, které můžou dovézt. A oni to strašně rádi udělají a pomůžou tím nám všem. Když pak na hradě vidíte několik postelí, ve kterých ti lidé opravdu spí, komplet vybavení, koše, truhly a vůbec, je to nádherný. Ti lidé našim hrám aktivně pomáhají být krásnější a troufáme si tvrdit, že je to na tom taky baví a rádi se svým vybavením pochlubí. Slevu na hru dostávají stejnou, jako když přijedete ve vlastním (schváleném) kostýmu, nic navíc. Kompenzujeme jim to neskrývaným nadšením a vděkem. Také podporujeme muzikanty, aby si brali hudební nástroje. Snažíme se tedy, aby byly aspoň trošku dobové.

Co učíme na které hře a proč

Velkou roli na našich hrách hraje společný zpěv při bohoslužbách. Na stránku události posíláme odkaz na youtube, kde si písně můžou hráči poslechnout a trochu se připravit.
Zpívání nacvičujeme před hrou dvakrát, nejdřív s těmi, kdo přijedou už ve čtvrtek večer, pak v pátek během předherních seminářů. Jdeme do kaple a zpíváme ty dvě tři písně, které se na hře vyskytují, několikrát dokola. Jsou to písně, které se zpívají na bohoslužbách a vybíráme záměrně velmi jednoduché kusy – text u té první písně je Kyrie Eleison, Kriste Eleison. Druhá píseň má text Aleluja. Toť vše. Melodie je velmi prostá a opakuje se až do zblbnutí. Kantor (jeden z organizátorů) nahodí první slovo a tím i tón a podle něj už se chytají všichni ostatní. Není tam dirigent, zpěv je dost intuitivní a končí v momentě, kdy to účastníky přestane bavit, nebo po třetím opakování. Cílem zpěvu na našich hrách je dosáhnout uvolnění a určitého (možná až spirituálního) vytržení se z reality. Nejde zpívat dobře nebo špatně, je to ryze dobrovolné a dělá to skvělou atmosféru.

U Albigenských zas načichnete herezí (odklonem od pravého učení středověké církve). Historií kolem ní jsme se zabývali deset let před napsáním larpu Albigenští. To samé máme se středověkou mystikou a myšlením.
Už v předherních materiálech i na webu popisujeme schéma rozdílu mezi věroukou Albigenských (sami o sobě mluvili jako o pravých křesťanech) a katolících (kteří o sobě ale také tvrdili, že jsou ti praví křesťané, no vyznejte se v tom!). Tyhle základní věroučné rozdíly dostanou hráči i v postavách, pak o nich ještě mluvíme na předherních seminářích a vyvěšené jsou po celou dobu trvání hry na dveřích záchoda zevnitř, aby si je hráči mohli pořád opakovat. Hrát v ateistických Čechách hru, která stojí na věroučných rozdílech, je docela výzva, ale evidentně to jde. Dost jsme si ale téma z obou stran pro větší pochopitelnost zjednodušili. Co považujeme za velký úspěch, je, že se námi podávaná mystika – ať už ta katolická, která probíhá na oficiálních bohoslužbách pod patronátem té jediné pravé církve, nebo ta undergroundová při svíčkách v utajení pro katarské společenství hráčům moc líbí a i kvůli ní se vracejí.
Co je oříšek při učení té katarské zbožnosti: že někteří kataři o sobě vzájemně nevědí, a najít své souvěrce je jejich úkolem během hry. Zároveň nesmíme prozradit odděleným seminářem ty místní katary, kteří se znají. Takže je to vždycky taková špionážní hra. Jeden organizátor si posbírá těch pár hráčů během předávání kostýmů, zajde s nimi někam za roh, kde si vysvětlí nějaké ty věroučné a rituální věci tak, aby si toho nikdo další nevšiml.

Na Krvavých časech zase vysvětlujeme hráčům jak je to s rozlukou nebo-li zneplatněním manželství, jak funguje exkomunikace a co si může nebo nemusí dovolit vazal vůči svému lennímu pánovi, jakou roli hraje v myšlení lidí církev. A taky jak ovlivňuje mužský svět přízeň či nepřízeň dam, poezie a dvornost. Přízeň dam jsme zapojili i do způsobu, jakým herold soudí turnajová klání.
Součástí předherních seminářů je na Krvavých časech krom zpěvu v kapli i tanec, rychlokurs turnajového souboje a pro dámy trénink schopnosti učesat si středověký účes a našpendlit několik vrstev závojů i bez přítomnosti služebnictva (tolik cépéček nemáme).
Co se týče toho edukativního vlivu, na Krvavých časech se jedná o období těsně po zvolení Jana Lucemburského českým králem a hráči si odnesou velmi pestrý obrázek toho, jak vypadala politická situace v českém i evropském kontextu ve zlomovém období českých dějin. Místo nekonečné lekce dějepisu se při tom všichni (někteří dokonce královsky) baví.
Co musíme lidem hodně vysvětlovat na všech našich hrách, je to, že koncept manželství z lásky, je věc stará teprve pár desítek let a to se týká ještě našeho euroamerického kulturního okruhu. V druhé půlce světa a taky v našich hrách platí domluvené sňatky a tenhle standard funguje napříč sociálními vrstvami i náboženstvími. Koho si kdo vezme určují rodiče nebo nejstarší bratři. U žen i u mužů.
V Akkonu si hrajeme na obležené město, kde spolu žijí různé náboženské skupiny – Židé, muslimové a řečtí, arménští a západní křesťané. Je to takový kulturní kotlík. A je rozdíl, když si něco čtete o tom, jak vypadá šábesová večeře, a když si ji můžete prožít, takže každá ze skupin má svou svou píseň a malý rituál, kterým buduje svou identitu a kterým se odlišuje od ostatních náboženských směrů. Odlišení oblečením je samozřejmostí. Zrovna na těchto rituálech teď hodně pracujeme, aby byly na druhém běhu vymakané.

Jak ohýbáme a neohýbáme historii, aby se nám dobře hrálo?

Naschvál si vybíráme úseky historie, které se dobře hrají, možnosti mužů i žen zasahovat do politiky a vůbec dění je co nejvíc rovnovážná a politické změny zasáhnou všechny sociální vrstvy, ne jen ty nejnižší.
Rádi vyvracíme mýtus, že ženy ve středověku nesměly nic moc dělat. Tohle ovzduší ženské bezmoci je mnohem bližší 19. století. Ve středověku a v místech, na které si hrajeme my, ženy normálně vládly panství, provozovaly obchod či řemeslo, v případě nutnosti hájily s prakem nebo i mečem v ruce své město a jeho hradby. Ano, bylo dobré, když byly plodné a měly syny, ale jinak byly svým mužům celkem rovnocenné.
Taky vyvracíme mýtus o nevzdělanosti, i v tom Languedocu v roce 1262 uměly i nižší vrstvy číst, psát a počítat, na vesnicích kolovaly knihy. Školy provozovala sice církev, ale vzdělání bylo široce dostupné pro obě pohlaví skrz sociální vrstvy. Dokonce si ani nemusíme moc vymýšlet, když na Albigenských hrají různě postavené sociální vrstvy spolu. Podle knih, které jsme o tomhle období a místě četli, se mohli v jednom městečku potkávat na tržišti pekař s paní panství a mohli spolu i prohodit kus řeči. V Languedocu panstvo žilo mnohem blíž svým poddaným než třeba na severu kolem Paříže. Což se do larpu hodí.
Na Akkonu zas spolupracují různé náboženské skupiny, což bylo na blízkém východě v té době taky celkem standard.
Na všech našich hrách se vyskytují historické osobnosti. Tam už ohýbat musíme. Buď měníme jména, zvlášť když bychom kvůli oblíbenosti některých křestních jmen měli na Krvavých časech pět Elišek a osm Jindřichů. Také posouváme možnost některých historických figur se potkat ve stejném čase. Například – kdybyste se podívali do knih, zjistíte, že Anežka Rakouská byla v roce 1313 už po smrti, zatímco Beatrix Bourbonská ještě nebyla na světě. Jenže nám se hodilo, aby na Krvavých časech obě byly, tak jsme je trochu posunuli v čase. Také nejde úplně věrohodně hrát vliv církve (krom Albigenských, kde na to klademe zvláštní důraz) a patriarchát v tom smyslu, že všichni poslouchají nejstaršího žijícího mužského člena rodiny (a podřízeni mu jsou i jeho mladší bratři), protože to prostě už jako sekulární a rovnostářská česká společnost moc neumíme ani zahrát. Ale aspoň se o to pokoušíme.
To, že se docela držíme historických událostí i charakterů postav, jak se nám dochovaly, může zklamat některé hráče Akkonu. Na Akkonu hrajeme s rytířskými řády – Johanity a Templáři, tyto jsou zahaleny spoustou mýtů a projekcí. A my jsme je napsali hodně podle historie, to znamená, že spíš než nějací zbožštění bojovníci je to banda bezskrupulozních po penězích pasoucích zm.dů. Což tak opravdu bylo, ale málokdo si na to chce hrát. Když už templář, tak prostě rytíř bez bázně a hany. Akorát, že v Akkonu vůbec.

Jaké používáme mechaniky

Krom klasického Rudá stop a Stop ¹používáme v Albigenských hlášky na zesilování a zeslabování akce, které se používají hlavně při výslechu. Je to hra o inkvizičním vyšetřování a je fajn moci si ten prožitek řídit.
Krvavých časů zas hodně ošetřujeme bezpečnost v milostných vztazích, protože ta hra je postavená na tom, že se pořád někdo někomu dvoří, zalézá si do šmajchlkabinetů, prostě to tam milostně vře. Aby nedošlo k nějakým nedorozuměním nebo nátlaku, tak o tom hodně mluvíme na předherních seminářích. Jedna rovina je čistě na mechaniku – ukazujeme prsty kam až kdo z páru chce zajít, nebo jestli milostný akt chtějí hráči nechat jen v symbolické rovině. A pak aby se taky někdo omylem nezamiloval do role, i když hráčka je třeba ve skutečnosti šťastně vdaná matka dvou dětí.
Na Krvavých časech je také přítomná CP postava Herolda, který vlastně celou hru řídí. Ohlašuje souboje, sňatky a výsledky jednání vysoké šlechty. Na Krvavých časech nejde udělat moc věcí v skrytu – třeba tajný sňatek zde neexistuje. Co nevyhlásil herold a nepožehnal jeden z mnoha kardinálů v kapli, to se nestalo. A pak ještě používáme soubojovou mechaniku, kterou ale nechceme prozrazovat, protože je docela vtipná a kdo ji nezná a chce jet, byl by ochuzen.
A pro Akkon jsme vymysleli úplně novou mechaniku a to je závoj přes obličej. Každý hráč a CP má svůj vlastní průhledný šátek na hlavu. Když ho máte na sobě, vystupujete jako vzpomínka nebo představa. Má to obrovskou škálu využití. Můžeme do hry posílat CP se šátkem na hlavě jako vzpomínky mrtvých blízkých, noční můru nebo sen. Ale i hráči sami si mohou dát závoj přes obličej a jít třeba za svým manželem a říct mu, jestli mu není divné, že se pořád díváte po jeho nejlepším kamarádovi a vnuknout mu žárlivost. Nebo můžete přijít k někomu, kdo vám ublížil, jako jeho výčitka.
Můžete ve hře umřít a ke svým blízkým jít jako jejich vzpomínka – probrat věci, které jste nestihli před smrtí nebo je potrápit svou bolestnou (ne)přítomností u slavnostní tabule. Můžete se zúčastnit svého vlastního pohřbu… Udělá to spoustu hry a moc se těším, až to na dalším běhu Akkonu využijeme ještě víc, protože na to budeme my i hráči víc uvyklí.
V Akkonu se taky mnohem víc bojuje než v našich předchozích hrách. A tohle budeme muset ještě nějak bezpečnostně pořešit, protože emoce jsou na Akkonu značné. Neradi bychom, aby si bojem rozohnění hráči s cépéčky vzájemně ublížili jenom proto, že ztratí zábrany a jdou do sebe naplno byť larpovými zbraněmi.

Co se nám na našich hrách snad daří?

Atmosféra, kostýmy, příběhy, náš orgovský přístup. Milujeme naše hry, máme rádi ty příběhy, rádi se o nich s hráči bavíme a těší nás ty hry vylepšovat. Neoddělujeme se od hráčů, jsme na hradě s nimi, i CP se pohybují mezi hráči a občas se nedá poznat, kdo je cizí postava a kdo organizátor. Jasně, občas zmizíme do CP místnosti zorganizovat nějakou větší akci, ale většinou hráče neodháníme. Jsme s nimi rádi.
Co nám u nových her vždycky chvíli trvá, než to odladíme, je CP sheet. Opravdu podrobný a blbuvzdorný ho míváme nejdřív na druhém nebo třetím uvedení. Ale už letos na Krvavých časech jsme si mohli v sobotu odpočinout a fungovat jen se dvěma orgy ze tří. Protože hra při svém pátém uvedení šlapala díky skvělým CP a ostatním pomocníkům jako dobře namazaný stroj.

Co plánujeme do budoucna

U středověkých her jejich mezinárodní běhy. To znamená v angličtině, což je hodně práce nejen na překladech, ale na občasném přizpůsobení tomu, na co je zvyklá mezinárodní hráčská scéna. Vlastně kdyby nepřišel covid, už jsme za sebou měli první běh anglických Albigenských (pod názvem Good People of Languedoc).
Kdysi jsme si nahodili námět čtvrté středověké hry – s úplně jiným herním schématem – jejíž děj se bude odehrávat zhruba mezi Albigenskými a Akkonem kdesi v latinském císařství na jižním Balkáně.
Úplně mimo historii máme nahozenou novou postapo hru Prométheové, ale tu jsme zatím odložili. Postapo Čisté jsme zatím vyřadili z programu. Ono uvádět nyní hru, která se odehrává po vražedné virové pandemii se nám nějakou dobu nebude chtít.
Teď nás nejvíc táhne plán na jednu historickou dvou-hru odehrávající se v druhé půlce sedmnáctého století. Obě části se budou časově odehrávat souběžně, obě budou hodně hudební, obě se budou odehrávat na Valašsku, jen jedna bude v horách na dědině a jedna v klášteře. A dokonce se nám některé z postav prolnou do obou z nich. Ale to je zatím vize.
Naopak velmi reálné jsou naše kurzy středověkého zpívání, kde máme příští termín vypsaný na květen a už je skoro plný.

Web: http://cestycasem.cz/

Kontakt: info@cestycasem.cz

Facebook: https://www.facebook.com/CestyCasem

Klíčová slova: prožitek, středověk, náboženství, živá hudba, hrad, kurtoazie, drama, emoční ždímačka, náboženská mystika, zpěv, tanec, poezie, věroučné rozdíly, politika, vyjednávání, domluvené sňatky, rytířství, vznešenost, šlechta, inkvizice, souboje, turnaj, silné ženy, rodina, království nebeské, historie, spása, víra, oddanost, proradnost, pýcha.

Úvodní fotografie: David Teřl, Akkon

1. Hláška Rudá stop zastavuje celou hru, používá se při opravdových zraněních nebo při velkém psychickém diskomfortu. Stop se používá při velkém tělesném či duševním diskomfortu a zastavuje se jím rozehraná situace/scéna. Hra v obou případech pokračuje v momentě, kdy se problém vyřeší.

Tento příspěvek byl publikován dne 3. 5. 2022 (Úterý) v 17.58 v rubrice Praxe, Z domova. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.