Přihlásit se | Registrace

Lesk a bída larpové fotografie

Karea foto, Ozvěny Nirnaeth

Larpový fotograf je všemi oblíbený archetyp vítaný prakticky na každé akci. A ten chce být dobrý ve svém řemesle, svým úsilím uspokojit požadavky hráčů i organzátorů a ještě se tvůrčím způsobem někam posunout. Že to není něco snadného ani samozřejmého, napadne asi každého, kdo si někdy prohlížel výsledky různých fotografů a různých akcí. Ale naděje existuje. A dobří larpoví fotografové také.

Následující povídání vychází z mé zkušenosti, jak se s larpovou fotografií potkávám a jak o ní přemýšlím. Vzniklo jako úvaha nad jejími různými aspekty a i když tu někdy zazní skutečnosti obecně známé, pokouším se přiblížit i takové úhly pohledu, které jsou někdy skryté a přesto mají na výsledek nemalý vliv.
Kdekdo tuší, že aby se dostavily žádoucí výsledky, fotograf musí „umět fotit“. Ale to znamená víc než jen kvalitní vybavení. Je to taky mindset a spousta přidružených, často sociálních dovedností. Přála bych si, aby text vedl k přemýšlení o všech těch mechanismech a prohloubil spolupráci mezi hráči, organizátory i fotografy k větší spokojenosti všech.

Homo sapiens photographer larpi

Proč to děláme? Proč existují larpoví fotografové?
Protože larp je přece neuvěřitelně fotogenický a báječný materiál na focení! Je to zajímavé, krásné a dostane vás to tak blízko k dění, kam byste se často nepodívali ani jako jiní hráči. Je to druh fascinace, kdy nahlížíte do osudů a příběhů druhých a živíte se na jejich emocích a akci, přičemž vás ale vlastně nezajímá, co konkrétně se jim děje a jakou zápletku zrovna řeší, ale jak to vypadá. Je to převrácený exhibicionismus, kdy se pro tu chvíli stáváte stalkerem a díváte se na jinou realitu, na něco víc. Vidíte najednou jiný život, vzrušující, divoký, intenzivní, a chcete ho uchovat pomocí vaší dovednosti, vašeho koníčku, vašeho uměleckého záměru. Všechny ty situace, lidé, prostory se setkávají ve vaší mysli a následně ve fotografické interpretaci. Je to náramně uspokojivé pro vás i poté, co to odhalíte ostatním: sociální kapitál, profesní růst, egoboost a občas i peníze nejen na pokrytí nákladů.

Může to dělat každý fotograf? Potřebujete na larpu fotografa, který rozumí tomu, co je larp a jak to funguje? Je to vědomostní, nebo i sociální dovednost?

Autor: Lukáš Viper Makovička, Methancity: Fronta 39

Typický fotograf larpů nefotí jen pro sebe. Výměnou za různé benefity nabízí své služby těm, kdo o ně stojí – a zpravidla to dělá z čirého nadšení pro věc. Přístup k larpové fotografii jako k čistému produktu funguje asi tak jako chápat takhle i samotný larp. Fotografové, s nimiž mám zkušenosti, to dělají stejně od srdíčka, jako organizátoři organizují hry, a není dobrý nápad k nim přistupovat jako k placenému personálu.
Ale to asi funguje u všech mezilidských vztahů kolem tohoto koníčku: záruky existují, ale nejsou absolutní a obě strany vždycky počítají se vzájemnou důvěrou.
S oboustranným respektem přichází oboustranná spokojenost. Proto není pitomost s fotografem probrat podmínky spolupráce a nespoléhat na jakýsi obecně platný mrav, „jak se to dělá“. Zjistit, jestli fotograf očekává proplacení cesťáku nebo stravování, dohodnout se na časovém rámci dodání fotek, probrat možnost focení skupinovek a profilovek před hrou, to všechno jsou legitimní otázky, kterými nic nezkazíte. A pomůžete tak třebas i fotografovi, který neví, co vlastně očekávat a požadovat může.

Kdy potřebuje fotograf souhlas fotografovaných? Je zveřejňování fotek bez souhlasu fotografovaných na různých platformách legální a etické? Když fotografové prezentují své fotografie ve veřejném prostoru na místech, kde nad nimi mají kontrolu, jak zacházet s jejich přeposíláním, ať už s uvedením autora, nebo bez? Je to bezplatná reklama, nutné zlo v současném nastavení internetu, nebo narušení exkluzivity díla, které tak začne žít vlastním nekontrolovatelným životem?

Vezmeme-li v úvahu tu nejčastěji se vyskytující variantu tohoto homo sapiens, fotograf ze sebe chce vydat to nejlepší. Chce udělat svoji práci / koníček / podíl na hře dobře. Nebo výborně. Chce se sám někam posunout. Překonat se. Organizátor se nemusí bát, že by tam fotograf jel se zlou vůlí jeho vizuál strašlivě zničit.
A vizuál je dneska zatraceně důležitá složka prožitku ze hry – a následně ze vzpomínek na ni.
Dneska už se stírá rozdíl v technickém vybavení začínajících a pokročilých fotografů (o tom, kolik to stojí, radši nemluvit) a dosáhnout určité technické kvality tak začíná být vlastně očekávaným standardem, stejně jako se zvýšil standard na vzhled samotných her. Díky zvyšující se úrovni všeho už fotograf taky nemusí tak často řešit rušivé „neherní“ prvky. Takže hladina toho, co je „samozřejmé“ a „očekávané“ je docela jinde než v devadesátkách. Myslíte si, že pod tlakem jsou jenom organizátoři hry? Představte si fotografa, který je nezřídka vyděšený z té ohromné odpovědnosti, která na něm leží, totiž zachytit larp z jeho nejintenzivnější a nejpřitažlivější stránky. Ví, jak na to, ale pořád to není empirická věda. Nepovede se všechno a on pak třeba smutně kouká na ty záběry, u kterých věřil v genialitu, ale nevyšlo to. I když ze sebe vydal to nejlepší. A ostatní čekají tisíc slonů.
A dneska je snadné ty tisíce slonů očekávat, protože někteří fotografové ty tisíce slonů umějí dodat.
Ale ne všichni.

Projevují se rostoucí nároky na organizátory – produkci – finance apod. i v tom, jak se pohlíží na výsledky práce fotografů?

Autor: Michal Kára, Michal Kára · LARPy, cosplay a tak, Fin de Siècle

Každý chce trochu něco jiného

Fotografie larpů je primárně vnímaná jako reportážní disciplína, poddruhem je fotografií performativního umění. Nese všechny ty znaky zachycení prchavých momentů, nemožnosti je aranžovat a nebýt žádnou součástí scény a splývá s touhou ulovit ten „rozhodující okamžik“. Ten odlišuje dobrého, technicky zdatného či vybaveného fotografa, od toho vynikajícího.
Rozhodující okamžik znamená zachycení emocí, akce, činu, dramatu, odhalení, výrazu, té pravé vteřiny, kdy fotografie odhalí celý příběh v jeho intenzitě, zatímco na samotném place se totéž děje třeba několik minut. To chce fotograf. A to chce vlastně i tvůrce.
A tady narazíme na vybavení a technické možnosti. Všechno tohle je ztížené tím, že to nejčastěji musíte zachytit dlouhým objektivem, abyste se do scény nepletli. A dlouhý objektiv má tendenci objektivizovat, dokumentarizovat, snižovat dramatičnost, zplošťovat perspektivu a jinak onen pravý okamžik znesnadňovat v zachycení. Jak pravil klasik žánru Robert Capa, nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko!
To by chtěl (reportážní) fotograf.
Ale zkuste jít fotit se širokým objektivem a zároveň nerušit hru…

Autor: Petr Zip Hájek, Zip’s rusty pixels, Příběhy vikinských klanů

Na druhou stranu se objektivy s dlouhým ohniskem hodí k nenápadnému ulovení portrétů. A jsme u toho, co chce hráč. Ten nemá nutně stejný zájem jako tvůrce nebo fotograf. Vedle zachyceného dramatu / scény / emocí totiž do snímku najednou vstupuje sebeestetické vnímání fotografovaného. Ten totiž nemusí být se svým výrazem či postojem spokojen. Když se dotyčný na snímku sám sobě nelíbí, je jedno, jaké jiné kvality fotka má nebo kdo na ní ještě je. Protože názor fotografovaného je v celém tomhle podniku prakticky nejvyšší autoritou.
Nikdo nechce vypadat ošklivě. Ani fotograf vás nechce fotit tak, abyste vypadali ošklivě. Příčetný autor fotografií všechny povážlivé snímky většinou skartuje. Přesto se objeví situace, kdy fotografie promlouvá a nese poselství, ale prostě se někomu nepozdává, jak je tam on sám zobrazen. Objektivita jde stranou – co se vám zdá v pořádku, druhý tak vnímat nemusí. Fotograf takovou fotku zahodit nechce – ale když ho o to účastník (nebo tvůrce) požádá, udělá to.

Když vezmeme larpovou fotografii jako portrétní, zachycujeme postavu, nebo hráče? Má to vliv na vnímání fotografie hráčem z estetického hlediska? Jaká jsou práva fotografa ohledně snímků, které vytvořil – dává smysl diskuze se zachycenými subjekty ohledně dalšího použití/existence snímků? A co když hráč obecně snáší fotografování špatně? Má se s tím, že bude na fotkách, prostě smířit?

Zájmem fotografa je tedy (kromě voyeurského „být u toho“) zachytit něco jedinečného a vytvořit technicky a kompozičně dokonalou a emocionálně nabitou fotografii (fotografie), co si kdekdo hrdě dá za rámeček. Fotek mu stačí zveřejnit jen málo, ale zato opravdu jen ty, které mu činí opravdové potěšení. Navíc v malém počtu vynikne jedna každá fotografie mnohem více – a každá si to zaslouží.
Zájmem hráče je vypadat esteticky, epicky či dramaticky. Ale vždycky spíš hezky. To vede k tvorbě velkých fotoalb, aby se v nich našel co možná opravdu každý a několikrát.
zájmem tvůrce? Získat záznam své hry, promo, reklamu, uchovat vzpomínky a prodloužit si radost z dobře odvedené práce. S vděčností pobere všechno, co mu fotograf dá.
Mohli bychom přidat i zájem náhodného kolemjdoucího, který je fotografiemi osloven, i když s hrou nemá nic společného. Album složené pro něho by sledovalo zase jiná pravidla.
Tyhle perspektivy a jejich odlišnosti nejsou samozřejmě a dovedou způsobit nechtěná nepochopení na všech stranách. Pak je na vzájemné dohodě, jak bude vypadat výsledné portfolio veřejných fotek (a co je tedy významný benefit pro fotografa), co zůstane jen v soukromých galeriích a co skončí v koši.
Nafotit larp tak, aby byli všichni spokojení, je pak prakticky nedostižná meta. Protože záměry a očekávání vkládané od larpové fotografie nejsou jednoznačné a dobře definované. A nikdy nebudou a tahle nejasnost bude vždycky zdrojem překvapení, zklamání a okouzlení.

Když si představíte focení svatby, víte, jaké momentky se v rodinném albu musejí objevit. Měl by existovat podobný set prvků, které znamenají, že je larp nafocený „úplně“? Jak by mělo vypadat ideální larpové fotoalbum a jak by mělo být rozsáhlé?

Taky chci vzít v potaz, jakou tradici u nás larpová fotografie má. Rozhodně začínala nejen jako reportáž, ale i jako dokumentaristická disciplína. Vyvinula se do současné podoby, kterou zde sleduji nejvíce, totiž k vyvolání maximálního efektu a pozitivní odezvy u publika. Ale občas se zamýšlím i nad okrajovými směry fotografie směřující k čistě niternému, uměleckému zachycení hry. Kdy jde o pocity fotografa a atmosféru víc než o zachycení externích dějů a emocí těch ostatních. Takové fotografie mohou mít nečekanou estetiku, kompozici, technickou (ne)kvalitu, ale hodnotí se taky jinými měřítky, než jsme zvyklí. Určitě budou hry, pro které by podobný přístup znamenal benefit (co třebas Pomezí) a vyplatilo by se začít si vychovávat i takové náročnější publikum žádající si umění pro umění. Vždycky to bude minorita, ale považte, jaké dobro by vyplynulo z přijetí skutečnosti, co všechno larpová fotografie vlastně může být…

Je fotograf larpu umělec? Nakolik jeho tvorbu formuje očekávání ostatních – směřuje k portrétovkám, osvědčené estetice, dovolí si experiment a výtvarné sebevyjádření? Kdo chce fotografa na hře proto, aby opravdu vytvořil dokument? Liší se pak takové zadání od (u nás) běžného úzu?

Autor: Michaela Portychová, Zachytit ten moment/Míša Portychová, Requiem: Reichskinder

Fotograf vedle larpu i v něm, vždy jeho součástí

Zmínila jsem dlouhá skla a teleobjektivy, aby byl fotograf dost daleko a scénu nerušil. Ale pravidla jsou od toho, aby se dala uvážlivě porušit. Je dobré se tedy zeptat, nakolik jako fotograf ovlivňuji scénu.
U nás je zažitý zvyk, že fotografů si hráči nevšímají (což s sebou nese i následnou sociální deprivaci na poherních parties, což je vedlejší nevýhoda jinak dobře nastaveného systému). Fotograf je coby mimoherní prvek vlastně neviditelný. Jenže. I když se do scény snaží nevstupovat přesto ji jemně (nebo méně jemně) ovlivňuje. Protože není zase až tak neviditelný. Přiznejme si, kolikrát jsme coby hráči o fotografovi věděli (a v tu chvíli hráli tak nějak i na něho) a pak jsme se z té epiky radovali, nebo naopak truchlili, že z té pecka scény nemáme (žádnou) (tak dobrou) veřejnou fotku (vždyť nás přece fotil!). Fotograf se takovým letmým setkáním rád přizpůsobí a chce vám (a sobě) dopřát co nejlepší výsledek.
Ale co když o focení vůbec nestojíte? Protože jsou situace a hry, které si nepřejí přítomnost fotografa: jde o intimní nebo emočně složité situace, které jsou přítomnosti jakékoli další osoby rušené. Fotograf je viditelný. Měl by to rozpoznat sám a vzdálit se? Nebo se ještě lépe ani nepřiblížit? Na některé situace by mohla pomoci instruktáž od tvůrce. Vzájemné varování před hrou i pro hráče (fotografe, tento hráč si nepřeje být focen; hráči, na hře je fotograf a fotky budou veřejně přístupné). Nebo nějaký nenápadný signál pro fotografa… a pak prostě spoléhat na fotografův sociální cit.

Jak má hráč tedy na fotografa ideálně reagovat? Jak má reagovat fotograf na hráče, který o něm ví? Kolik empatie a citu pro situaci vlastně od fotografa požadujeme?

Autor: Anoisina spoušť, Noc křížů

A jsou hry, které s fotografy počítají přímo do hry – fotograf má postavu, je vnímán jako plnohodnotná role a jeho činnost je součástí hry. Je to způsob, jak fotografovi umožnit být součástí svého vlastního díla. Můj osobní názor na takové focení zní, že takto vzniklé fotky by měly spadat do jiné kategorie očekávání. Není to „dokumentace hry“ v dříve popsaném smyslu. Ingame fotografie jsou herní artefakty, jejichž kvalita a obsah mají jiná měřítka. Fotograf-hráč má jiné pravomoce než fotograf-nehráč. A nejde jen o to, že jako postava se nedostane svobodně a bez následků ke všem zajímavým scénám. Stalo se mi, že foťák jako herní předmět se ocitl v ohrožení a fotodokumentaci bylo z herních důvodů všelijak bráněno (protože to v rámci hry tak dávalo smysl).
A výsledné fotografie také nevypovídají jen o schopnostech fotografa, ale promítá se do toho právě role, kterou přijal: novinář, umělec nebo lovec senzací bude mít v hledáčku docela jiné objekty než salónní portrétní fotograf nebo soukromý detektiv.
Takto vzniklý materiál je bezesporu cenný a hodnotný a tvořit ho je ohromná zábava. Ale nevyplatí se na něj spoléhat jako na jediný zdroj vzpomínek.

Co hráč, který fotografování v popisu role nemá, ale fotí jakousi dokumentaci i tak – zkrátka na dané okamžiky vystupuje z role a stává se fotografem? Znamená to, že v danou chvíli mizí ze hry (stává se neviditelným, cháněným, narušuje imerzi)? Jak s ním interagovat?

Autor: Andrew Keswill, Příliš krátká neděle, fotografie ze hry

Fotografie jako vzpomínka

Fotografie je dokument. Fotografie je reprotáž. Fotografie je příběh. A nejen to…
Význam fotografie jako média zachycujícího larp je, mírně řečeno, nemalý. Kdo nemá z larpu fotku, jako by tam nebyl…? Jistě existují hráči, kteří kvůli tomu mají horší zážitek a zpětné vzpomínání na hru. To je reálný psychologický dopad.
Co je na tom tedy tak úžasného a uhrančivého, že po dobré fotce tak toužíme?
Co mi přijde na fotografii magické, je schopnost nebýt prvoplánová. Umět se dorozumět s pozorovatelem právě tím způsobem, jakým si přeje, poukázat na realitu podle své vůle. Ošklivě řečeno manipulovat s vnímáním. Otevírat otázky stejně jako jakékoli jiné umění. Poskytnout víc vrstev, ať už jsou na začátku záměrně, nebo se (v reportáži snadno) stanou. Čtení fotografií a umění rozumět jim a jejich záměrům je pro mě zábava a způsob, jak komunikovat s „realitami“ larpů. A souvislosti, které si tam přináší každý člověk ze své situace. Jedna fotka není pro lidi jednou fotkou jedné situace, ale nabízí plejádu různých porozumění.
Takže se pak můžeme ptát, nakolik je fotografie vlastně „pravdivá“. Nebo objektivní. Nebo jestli neklame.
Pokud se to vážně budeme pokoušet hnát tímto směrem, pro větší objektivitu snímku budeme potřebovat kontext. Jak jeden můj kamarád fotograf zmínil, když k jedné a téže fotografii přidáme srdceryvný příběh (který tam může, ale nemusí být), lidé se na ni začnou dívat jinak – a přitom vizuál je pořád tentýž. V jednom případě je to pouze dobrá sociální fotografie, v druhém je to oceněný snímek World Press Photo – stačí přidat informaci, že jde o fotku z toho a toho válečného konfliktu.
Ostatně si myslím, že reportážní fotografie do určité míry svůj komentář potřebuje – není postavená na líbivosti, přísné kompozici, dokonalém světle a vyladěných prostředích. Reportážní fotografie podle mě koexistuje s mluveným nebo psaným slovem.
V tu chvíli je ale fér se ptát, jestli klamání (pokud k němu dochází) se děje vinou fotografie, nebo vinou komentáře (který může záměrně zkreslovat, ale také být jen úhlem pohledu a pouhým střípkem z komplexní situace).
My na larpech máme rádi nejednoznačné a komplexní situace. Chceme vidět drama, hádku, krev a slzy a občas si přejeme mít z toho autentický záznam. Občas se nám poštěstí, že fotka vznikne. A takové fotce se dá rozumět i samo o sobě, zvenčí, bez vzpomínky. Z obecně lidské zkušenosti víme, na co se díváme, aspoň zčásti, a to k prožitku a zhodnocení někdy stačí.
Někdy ale ne. A fotograf-reportér většinou nemá čas nebo zvyk reportážně své fotky komentovat a zasazovat do nějakého celku. Jednou jsem to udělala a uvědomila jsem si, jak je to samo o sobě náročné a jak obtížně proveditelné to pro fotografa je. Ten totiž obvykle, pokud není tvůrce, do larpu vlastně nevidí. Pokud se rozhodne komentáře přidat, stává se spolutvůrcem vzpomínky.

Zajímá larpového pozorovatele ten kontext? Jak ty fotografie čteme? Pídíme se po pravdivosti (ať už je to cokoli)?

Autor: Tomáš Felcman, EXPit thru lens, Legenda o Blackhill

V drtivé většině případů larpová fotografie nebude mít textový doprovod. Stává se nositelem informace jen sama o sobě. A má schopnost, stejně jako jakékoli jiné umění, realitu interpretovat. Není a nebude objektivní, nejde o prosté zachycení něčeho, co bylo, o jakýsi důkazní materiál. Fotografie se totiž tím, na co se zaměřuje a jak určuje pozorovatelovu pozornost, spolupodílí na vyznění událostí. Není to prostá reprodukce. A to vlastně i chceme. Larpová fotografie se svou stylizací může snažit o postihnutí konceptuálního záměru a vnitřního života postav / hráčů a uvádí tak do hry nové významy.
Larp znamená i nudu, nepovedené scény, nevyužité příležitosti, nedotažené zápletky, finančně omezenou produkci. Fotograf tohle ale zpravidla dokáže odstranit a díky tomu zvýrazní to dobré, krásné, intenzivní a zapamatováníhodné. Larpová fotografie stvoří něco nového. Přidá novou vrstvu. Navrhne novou perspektivu. Doplní larp o další rozměr. Larpové fotky prodají hru úplně přímočaře – a jsou pravděpodobně nejsilnějším marketingovým tahákem. A tím, že prodávají už „vizuálně vylepšenou“ hru, možná tvoří v dalších bězích nějakou novou a nezachycenou ingame rovinu, která vyrůstá ze souznění hráčů a tvůrců, jak to teda má vypadat. Kdo ví.
A chudáci prvohráči larpů, kteří pak očekávají fotogenickou epiku a dostanou… realitu.

Jak využít fotografa už před larpem a jaká to nese specifika?

Tahle moc vede i k dalším důsledkům. Fotograf totiž přesune důrazy z děje z těch momentů, které byly jako důležité zamýšleny, na ty momenty, které byly zachyceny. A nejde jen o záměry organizátorů: fotograf nejspíš nedokáže vyhovět ani všem hráčům v jejich požadavcích (to, že se v očekáváních ne vždycky všichni shodnou, už jsem psala výš) a tím může hru vlastně na individuální úrovni poškodit. Z dlouhodobého hlediska způsobí, jak bude na hru vzpomínáno, jak bude zpětně její obsah v myšlení přepisován a jak moc se stane něčím jiným. To je skutečnost, která zatím není příliš reflektována, ani se nedá jednoznačně ohodnotit. A fotograf tuhle odpovědnost při samotném focení stěží dokáže brát v potaz.
To, jak na larp nahlížíme a co si z něj odnášíme, činíme ze svobody tvůrčího výrazu a schopností každého člověka. Dělá to každý účastník larpu. Fotograf v tom má nesrovnatelně větší moc, ale zase v jiném časovém horizontu.

Vyplatí se organizátorovi upozornit fotografa na to, co chce nafotit, dopředu? Má mít focení před/po larpu nějaký organizovaný prostor, aby se umenšil negativní dopad nevyfocení hráče? Může organizátor na základě fotek upravit další běhy hry, aby odpovídaly nastaveným očekáváním?
Je smysluplné po hře vedle autorů a pomocníků děkovat i fotografům, i když zatím výsledky jejich práce nikdo neviděl?

Autor: Petr Ľuba, Thief of Souls, Kroniky Nového Illenu

Nakonec

Larpová fotografie zobrazuje dvě roviny, realitu a sen smíchané do jediného kouzla. I díky ní jsou příběhy uchovány, proměněny a znovuvyprávěny. Tahle magie nefunguje univerzálně, ale stojí za to se o ni pokoušet.
Mějte rádi své larpové fotografy. Oni vás milují.

P.S.

Nejsem prvním člověkem, který se těmito úvahami zabývá. Larpové fotografii jako eseji se věnovala třeba Tereza Šolcová ve své bakalářské práci. Na okraj, fotografické eseje se z larpových fotek dají tvořit velmi snadno a vidím zde zatím nevyužitý potenciál, jak si prezetnaci a konzumaci fotgrafií více užít.

O larpové fotografii u nás též vyšla série článků z pera Lukáše Vipera Makovičky na larp.cz. Zde je první, druhý, třetíčtvrtý díl.

Je také možné nakouknout, jak je vnímaná larpová fotografie u seveřanů. Ti berou focení na larpech opravdu více dokumentaristicky, jak se můžete přesvědčit v článku od J. Petterssonové.
Směřování té naší české larpové fotografie je podle ní bliží „ruské larpové kultuře„ – co nejbombastičtější a nejvíc cool materiál pro portfolia. Autorka také přináší zajímavou myšlenku po hře či mimo hru znovustvořit některé situace a scény právě pro účely dokumentace. Viz sborník Larp, the Universe and Everything, str. 131-143

O prožívání ingame fotografování a další postřehy z této škatulky najdete v článku z webu Nordic larp zde.

Koho zajímá filozofická a etická stránka larpové fotografie založená na výzkumu, doporučuji článek opět z Nordic larp o důvěře, publikování a publicitě pramenící ze zveřejňování fotek: zde.

Zanechte komentář

Nejčastější štítky

Archivy